Požírač

Včera jsem přinesla domů vepřové jazyky, že si je uvaříme s kaší a budeme tak mít dobrou večeři. Uvařila jsem, drahý na ně koukl, a pak řekl, ať se nezlobím, ale že mu to připadá trochu moc jako eklovní vnitřnost a ať si představím, že to to prase mělo v hubě. Vzpomněla jsem si přitom na scénku, když jsem kdysi přivedla domů známého a máma nám předložila polévku z jelítka, kterou všichni milujeme, ale známý nejdřív pobledl, pět minut seděl nehnutě nad talířem, a pak ze sebe vysoukal, že se omlouvá, že to jíst nebude, neboť je to moc krvavé a vnitřnostní. No a také jsem si vzpomněla, že nejvíc znechucených pohledů vždycky zažiju, když se někde přiznám, že ráda králičí hlavy (uvařené). Přitom takové býčí žlázy jsou považovány za jedinečnou pochoutku... (Až budu mít příležitost, taky ochutnám.)

Nach Wien

Óóóóóóó! Skutečně jsme se vypravili s knihovnickou partou do vídeňské Albertiny na van Gogha a ačkoliv jsem svůj pobyt musela zkrátit na pouhý den, stálo to za to. Veselé historky z cestování (zejména tu časně ranní s hledáním rezervovaných míst ve vlaku a s tím spojeným přesouváním značného počtu cestujících z různých vagónů, kupé a sedadel, protože jsme se nějak nemohli shodnout na tom, kamže to vlastně máme místenky) zmiňovat nebudu, neboť jiní to vylíčí mnohem líp, omezím se na zasvěcené pojednání o zhlédnutém umění (hehe).

K cestě jsme si vybrali víkend, navíc u nás se státním svátkem k tomu, takže velefronta u vchodu galerie nás nepřekvapila, ani to, že většinu návštevníků tvořili Češi všech věkových kategorií (musím se Áni zeptat, jestli se necítí ošizena, že jsem je nechala doma s tátou, i mladší mimina jsem tam viděla!). Rakušané jsou akurátní, posuny davu ke vchodu, k šatnám, k pokladnám a dále měli perfektně ošéfované pány s vysílačkami, takže po hodině jsme se pokojně dostali do výstavních síní, kde na nás čekal prvomájový průvod a vydýchaný vzduch. Posouvat se ve štrůdlu jsme nikdo dlouho nevydržel, tudíž jsme se za chvíli rozprchli po obrazech, před kterými bylo nejvíc místa. Popisky pravily, že výstava zachycuje všechna časová období van Goghovy tvorby a více než polovinu vystavených děl představují jeho kresby. U většiny bych nějak nepoznala, že jsou od proslulého impresionisty - jsou až úpravně realistické, našla jsem tam i jednoho rolníka jak ze socialistických 50.let. Zato olejomalby byly krásná klasika, sice bez Slunečnic, ale i tak máte pocit, že listujete encyklopedií výtvarného umění.
Nepřehlédnutelnou, nebo spíš nepřeslechnutelnou součástí byly komentáře návštěvníků (jenom ty v češtině, ostatním jsem, bohužel, nerozuměla, i když sledovat maďarského průvodce, jak svoji kulometnou uherštinu doprovází temperamentním máváním rukama a koulí přitom očima, bylo fascinující) - paní stojí před kresbou s ustříhnutým okrajem - Hele, vono je to ustříhnutý asi... Manžel vedle - No jo, vopravdu... Je to ustřihlý... Kdo to asi ustříh... Mám na jazyku, že si někdo potřeboval sepsat nákup, ale jsem od přírody ostýchavá osoba, tak se radši přesouvám k dalšímu obrazu, kde dcera vysvětluje, patrně mamince, styl malby - To jsou japonské motivy, ty kosatce... A tady ta linka, to nejdřív nakreslil a pak vybarvil, je to jako dětská kresba... Paní pokyvuje, a pak ukáže na vedlejší zátiší zasazené do moderního, jednoduchého rámu bez ozdob a praví hlasitě - To zátiší se mně nelíbí, a nejvíc to zmrvili tim rámem tady... Jiná paní tajně a nervozně fotí obrazy a pak šeptá své kolegyni, že má na všech snímcích tmu, chudák... No, prostě umělecký zážitek se vším všudy.

Zbytek dne probíhal klasicky turisticky - kafíčko a sachr v kavárně, procházka městem (Vídeň má doslova hororovou předvánoční výzdobu) a hledání správných směrů k svatoštěpánskému dómu. Tam jsem se rozloučila s ostatníma, sedla na metro a jela na Erdberg na bus do Prahy, ve kterém jsem okamžitě usnula, protože tolik kultury člověka pěkně utahá.

K výročí

Oslavujeme pád komunismu, a přitom komunistům připravujeme legální cestu k moci... Je to smutný. Aby 17. listopad nebyl jednou Dnem boje za svobodu a demogracii.

Amerika je země neomezených možností

Kde jinde byste mohli sehnat návod, jak si uháčkovat prezidenta?

Frája (aneb Jak se balí starší holky)

Procházeli jsme vršovickou poliklinikou, taky kolem interny - čekárna narvaná k prasknutí, věkový průměr kolem sedmdesátky. Jeden z důchodců se náhle vyklonil z lavice, zašermoval holí a pravil významně ke shromáždění: "Nechci se chlubit, ale už jsem prodělal dvě operace!"

U Šípků

Je to jak výjev ze Šípkové Růženky - Hanka spí, Erýsek hajá, Anička chrupe... Ledva jsem to napsala, někdo z nich se budí a podle zabreknutí to Hanka nebude :-)

Příchod digitálního vysílání...

... do naší set top boxem nevybavené domácnosti proběhl akorát v polovině Almodóvarovy Špatné výchovy... Esli byste do toho nekopli.

Nástup středního věku

Tak jsem se definitivně rozloučila s mládím - zamačkávajíc slzu věnovala jsem zájemci ze Slovenska svou sbírku pivních tácků. Oooooooch...

Ingmar

Je mi jasné, že příspěvek na stejné téma se objeví přinejmenším na dvou dalších blozích :-), ale bylť to pro mě takový kulturní zážitek, že o něm napsat musím. Reagovala jsem totiž na článek aknezob, že se taky chci zúčastnit, a vyrazila v neděli s holkama z mkp do kina Aero na festival filmů Ingmara Bergmana. Pro někoho, jehož v současnosti nejnáročnější intelektuální činností je počítání pokakaných plen v kbelíku, poměrně těžké zadání, takže vlastně ani nevím, jestli jsem komedii Léto s Monikou nepochopila (moc legrační mi to teda nepřipadalo) nebo byla prostě jenom divná...Takový trochu melodramatický film pro pamětníky říznutý turistickým průvodcem po nejmalebnějších švédských pobřežích... Ech, ale co, kromě zhlédnutí filmu jsem taky chtěla zjistit, jestli ještě nevymřeli praví intelektuálové v černých rolácích, a byla jsem spokojená - nevymřeli, i na roláky a pruhovaná trika došlo...

Mluvka

Pojali jsme nápad věnovat Andulce k prvním narozeninám mluvícího pejska, což je poslední hit mezi hračkami pro nemluvňata - pejsek reaguje na dotyk a sladkým ženským hlasem zpívá, mluví a poučuje (asi má připomínat maminku). Zakoupila jsem tedy jednoho takového a nesla domů. Po cestě se pes jaksi nečekaně rozhovořil. Nejdřív v trafice - vlezu dovnitř, ozve se melodie, já i trafikantka si myslíme, že to zvoní telefon té druhé, takže si ničeho nevšímáme. Platím a hafan vykřikne z tašky "Před pikolou, za pikolou! Vidím tě!" Paní kouká vyděšeně, osvětlím tedy situaci, hahaha a jdeme dál. V zelinářství na vietnamskou prodavačku vyštěkl "Obejmi mě!", ovšem podle jejího zmateného pohledu to spíš vypadalo, že si slečna myslí, že chci nějakou neznámou zeleninu, tak jsme radši rychle vypadli, protože jsem už věděla, že když psa neobejmete do deseti vteřin, bude říkat "Mám tě rád, obejmi mě!" tak dlouho, dokud to neuděláte nebo mu aspoň neukopnete hlavu. Když jsme pak čekali na přechodu a padla zelená, zajásal "Ruka!", načež paní vedle mě se podívala způsobem "a kdy tě, holka, z toho ústavu pustili" a přidala do kroku, abych jí snad tu ruku neukousla... Doma nám pes ještě přehrál písničku, oznámil, že má rád koláčky a vyčerpaně se odmlčel, neboť mu konečně došly baterky.

Rostou II.

Áně rostou zuby! A to dva řezáky nahoře... A když jsme se v poradně chlubili, tak vyšlo najevo, že jsme se opět netrefili do lékařských tabulek, neboť první zuby přece rostou dole... Nemůžu říct, že by má obecná nedůvěra k bílým plášťům byla tímto nějak zásadněji otřesena.

Úklid

Tak nevím, jestli se takový věci stávaj i jiným lidem, ale povedlo se mi vyluxovat slánku :-(

Nepohodlno

Celej dnešní den se ošívám... Nevím, jestli je to počasím (už aby byl podzim, co s letním vedrem a dusnem) nebo včerejším pobytem v podniku Žlutá pumpa (s kamarádkou jsme se neviděly skoro rok, tak jsme to chtěly trochu oslavit a navíc jsme řešily její momentální partnerské problémy a jak známo, debaty o zlotřilých mužích je třeba podpořit adekvátním množstvím alkoholu) nebo nevyspáním (kromě pozdního příchodu domů jsem si zkrátila spánek taky zážitkem s pavoukem - šla jsem se k ránu napít a v předsíni jsem objevila osminohou obludu velikosti tarantule a představa, že by tohle monstrum na mě někdy v budoucnu vypadlo z botníku, mě donutila k následnému odchytu a přenosu potvory mimo byt (trpím panickou hrůzou z pavouků a na druhou stranu nemám srdce je zabít - sebevražedná kombinace) a tahle legrace mi zabrala dobrých pětatřicet minut, neboť pavouk odmítl spolupracovat a zuby nehty se držel okenního parapetu, odkud jsem ho nakonec vystrkala polívkovou lžicí). Eh, jdu se uklidnit do lednice.

Rostou

Krásné, že, všimněte si toho osikáče a kozáků... To jsme si jen tak vyšly na procházku s Ančou a babičkou a tohle bylo v břízkách u cesty... No, v Praze to nebylo...

Nespokojenost ...

...je hnacím motorem lidstva. Anička se ráno tak dlouho rozčilovala, že rodiče ještě spí, až si z toho stoupla.

Tak!

Z Aničky máme naráz skorobatole - najednou se posadila, začala lézt (všude, nejradši do první police knihovny), slabikuje (ráda káže lidem v parku), mávat (pouze vyvoleným - tátovi a kocourovi na kolotoči) a číst denní tisk (pusou), pokouší se postavit (nejlíp to jde v době, kdy má spát), a úplně nejradši vystupuje za jízdy z kočárku (pokud někde uvidíte paní nebo pána, kterak se snaží nacpat dítko zpátky do kočáru, tak to jsme my). Přiznávám, posedla mě mateřská pýcha.

Hledám... plakát.

Tuhle na mě padly sentimentální nálady a jak jsem se tak hrabala ve svých někdejších cestovatelských zážitcích, našla jsem lísteček s odkazem na tenhle obrázek - je to plakát s britskou reklamou na Guinness z roku 1974 a já si ho kdysi vyhlídla v jednom irském obchodě se suvenýry, jenže jsem pořád otálela s koupí, až jsem nakonec ani těch deset euro, co stál, neměla (už jsme tenkrát měli peníze jenom na ten nejlevnější, mimořádně hnusnej toastovej chleba, kterej už nikdy v životě nepozřu!). Tak jsem to prošvihla a teď mě to trochu mrzí, protože v současnosti je přes internet k mání jen v jednom americkém e-shopu a odtud mi ho nechtějí poslat (asi nemůžou najít na mapě, kde je Evropa). Takže kdybyste někdo jel v nejbližší době do Irska, prosím kupte a přivezte mi ho.

Botanická II

Botanická zahrada Na Slupi je plná divů - na přelomu července a srpna tu najdete v trávě ještě hromadu lesních jahod, zatímco u nosu máte napůl zralé plody kiwi a nad hlavou červené jeřabiny... Až mě napadlo, jestli to nemaj všechno z umělý hmoty.

Hlídací večer

Tyjo! Drahý sehnal ochotnou kamarádku na večerní hlídání Áni, abychom si mohli vyrazit na pivo a na procházku do vlahého večera, a proti všem zákonům schválnosti Anička večer skutečně usnula a skutečně jsme šli! A kupodivu jsme za večer řešili jen asi desetkrát, jestli spinká, jestli ji nebolí bříško, jestli se nepokakala a tak podobně... Když jsme se vrátili, tak samozřejmě bylo všechno v nejlepším pořádku (slečna L. je šikovná dívka), tak jsme si na to ještě s chůvou dali dvojku červenýho... a pak celou lahev...a teď mě teda trochu bolí hlava... Vydařený večer od začátku do konce!

Blog Brother

V souvislosti s příspěvkem na blogu aknezob jsem si uvědomila, že každý je potenciálním objektem blogu... Kdokoliv má nárok na svých pět vět slávy, člověk vlastně ani neví a reprezentuje, žejo.

Gangstaz!

Trumfovaly jsme se se známou, též na mateřské, co všechno nás coby vyměklé matky dokáže rozbrečet (shodly jsme se u reklamy na pracovní portál Sprace, kde jsou prezentováni zubožení lidé bez zaměstnání, koho by to nerozbulelo) a známá povídala, že se rozplakala, když byla se svými dcerkami na jakési hudební akci, kde vystoupil též slovenský hiphoper, který se líbil starší z holčiček, ta na něj začala nadšeně mávat a milý rapper, aniž by přerušil píseň, hned zabreakoval do rytmu "zdra-vim tam-tú hol-čič-kú, co má blon-ďa-tú hla-vič-kú", načež se ostřílené matce dvou dětí spustil potok slz... I drsní hiphopeři jsou nakonec roztomilí lidé... ("Policejní zmrd mi překazil cestu ven...Fízle, fízle, zastřelím tě fízle..." tímto děkuji stránkám Čokovoko za zajímavé odkazy)

Za zenitem

V neděli jsem se zatoulala do květinářství, k mému překvapení otevřenému, byl přeci víkend a sváteční k tomu. Popadla mě před nedávnem touha míti okno samý květ, konkrétně pelargonový, takže jsem se vrhla na vystavené muškáty, žel ty už měly na první pohled dávno po sezoně, pročež jsem vznesla k prodavačce dotaz, jestli snad nemají ještě nějaké další kromě těhle probraných opelichanců. Neměli, bylť to doprodej, takže jsem se nakonec rozhodla pro jeden z méně opadaných exponátů a šla platit. Slečna květinářka koukla na mě, na kytku a pravila, že dá slevu, takže jsem zajásala, že je aspoň soudná. Moje radost z úspory však vzala za své dnešním dnem, kdy jsem kráčela kolem výlohy onoho kšeftíku a padl mi do oka nápis jako kráva - Každou neděli slevy pro důchodce 20%...

A co děti...

Byli jsme se podívat na tatínka, kterak hraje na zahradní slavnosti školky pro neslyšící děti. Školka se nachází na Praze 5, kousek nad Švandovým divadlem a má úžasnou, obrovskou zahradu plnou stromů. Jen jsem trochu brblala, neboť je do strašnýho kopce, a tak vytáhnou tam kočár je pouze pro zdatné matky. (Nejsem zdatná matka. Ale zas mám aspoň knihovnický bicáky.) A tak mě trochu překvapilo, když Jaroslav Dušek, který slavností provázel, zmínil, že další rok už se bude sešlost konat ve Stodůlkách, kam se stěhuje i celá školka, a vyzval přítomné k občanské neposlušnosti, protože tuhle senzační zahradu vykácej a místo ní vystaví atletický ovál... Takže zmizí zase jedno zelené místo skoro v centru Prahy... To už to můžou rovnou postavit i na Sněžce, terén je tam dost podobný... Člověk občas cítí úplnou bezmoc.

Modelky, ty tvrdej chleba maj

Připletly jsme se s Aničkou v Baťovi k focení nové kolekce nebo čeho, a musely jsme tu modelkovskou holčinu politovat - pořád samý příkazy "zvedni to, neni to vidět, blbě to držíš", potom zase "netvař se tak unyle, trochu živějc" (slečna se chtěla naštvaně zakabonit, ale to bylo taky špatně), a když se ozval fotograf "máš ty vlasy ňáký mastný, né", tak už to nevydržela a dotčeně zapištěla vysokým hláskem "to je takový rozčepýřený, jako schválně" a málem jim třískla baťovkama o zem. Než jsme prchly, stačila jsem kolečkem od kočárku přejet maskérce tašku a vysloužila jsem si taky pohled... Jsem ráda, že moje míry ni váhy mě nenutí do takovéhle práce :-)

English

Objevila jsem na Youtube moc pěkný lekce angličtiny od pána, co si říká Misterduncan. Je to trochu pošuk, ale má krásnou angličtinu, přesně pro má neohybná mluvidla. A někoho mi strašně připomíná, nevím, nepoznáte se někdo? ;-)

Krkavčí matka

Deprimující je pohled do prázdné lednice, zvlášť, když vás honí mlsná. A mě teď honí velmi. Jdu sežrat dceři baby sušenky od Sunaru.

Pro obšťastnění

Tohle foto jsem dneska našla na jednom mateřském webu. Podivovala jsem se nahlas, proč zrovna na stránkách, které radí bezradným maminám, jak opečovávat děti, je k zhlédnutí takový plemenný býk, a bylo mi vysvětleno, že ne všechny matky mají doma skvělé a starostlivé partnery, a tudíž potřebují útěchu a potěšení aspoň vizuální... No, nebo třeba inspiraci při hledání toho pravého taťky...

Zahájení EURO 2008

Tak nám dneska začalo EURO. Uf. Rady pro fotbalové nemilovníky - nehlučet při televizním přenosu zápasu, blbě se neptat a nekomentovat (např. taková otázka "A kerý sou naši?" položená ve vhodně zvolený okamžik (třeba 5 minut po začátku druhého poločasu) dokáže mnohé*), nepřekrývat obrazovku svým pozadím, případně jinou částí těla, nemlaskat a nešustit novinama, jste-li dítě, neřvat, a vůbec je celkově vhodné chovat se mravně. Přiznám se, že na zahajovací zápasy jsem se dívala také, člověk se u toho i pobaví a vzdělá - tak třeba zjistí, že jeden z komentátorů je patrně ochotník trénující si ve studiu novou roli, že Portugalci v čele s Cristianem Ronaldem zpívají hymnu falešně a že Brazilci se kupodivu EURa neúčastní...

* ach ti kopálisti - mám kolegu, velefandu a znalce fotbalu, který je velmi vděčným terčem podobně zvídavých dotazů - mluví-li o tom, že bude sledovat zápas Manchester United a vy se ho zeptáte, kdy se ta házená hraje, je ve vteřině na infarkt

Už

Áňa dneska s chutí spapala svoje první kuře a rozšířila tak řady masožravců na této planetě. Vegetariáni, třeste se!

Nemám ráda

... vršovické pejskaře. Nesbírají totiž nadílku po svých miláčcích a když jezdíte s kočárem, tak to pravidelně sbíráte a jako naschvál vždycky tou stranou, na které máte půjčená kolečka (poměrně často jsou totiž ta naše píchnutá, aspoň že ne o ty hovna). Přely jsme se se známou, která pražská čtvrť je nejpokaděnější - jestli Vršovice (mé cesty do práce vzdálené deset minut od domova byly pokaždé hop skok nikoliv přes potok) nebo Holešovice v čele se Stromovkou, která je prý totálně zamořená. Možná měla pravdu známá - ve Stromovce teď došlo k propadu země, vznikl hluboký kráter, prý v souvislosti s ražbou tunelu pražského okruhu, ale třeba jenom magistrát nechce přiznat, že se půda sesula pod tíhou psích hovínek, která nikdo neuklízel... Každopádně budu v Grébovce bedlivě sledovat půdu pod nohama.

Je mi...

...děsnáá zimáá. Nemá bejt náhodou pozdní jaro slunce čas?

Zbytečná skromnost

Velmi mě pobavil nápad pánů Knížáka a Béma přestěhovat Národní knihovnu do PAKULu. Jen se divím, že inteligentního a vzdělaného ředitele Národní galerie nenapadlo spíš než knihovnu umístit v tomto architektonickém skvostu sbírků svých úchvatných děl. Genius loci místa by to ještě umocnilo.

Karamazovi

Původně jsem chtěla napsat smělou kritiku nového Zelenkova filmu Karamazovi, ale trochu se mi to vymklo... To jsem o víkendu hodila Áňu na krk tatínkovi a vypravila se do kina na Andělu. Už ten začátek výpravy - nejdřív jsem strávila 15 minut hledáním kabelky, abych ji našla po třičtvrtě roce nepoužívání plnou pavučin, v tramvaji jsem si pak vzpomněla, že jsem se vlastně ještě chtěla navonět a namalovat, na Karláku jsem mocným mávnutím (nějak jsem si neuvědomila, že tentokrát jsem dítě i kočárek nechala doma) zastavila ujíždějící tramvaj, která se mi naprosto ale naprosto vůbec nehodila (bylo mi blbý nenastoupit, tak jsem se svezla aspoň jednu stanici), a konečně v kině jsem ve frontě před pokladnou zjistila, že na Karamazovy jdou jen tři důchodci a moje maličkost, které se hned při reklamách podařilo usnout... Naštěstí jsem se probudila skoro i na začátku filmu, mírně dezorientovaná, cože to dneska dávaj a cítíc jakýsi nelibý zápach (po dlouhých chvílích čenichání, co to proboha je a nesedím-li na tom, jsem objevila zdroj - flek od vyblinkané kojenecké kaše na svém tričku). Tolik na úvod. No a teď jsem zamýšlela pojednat film, ale jelikož hodnotit filmy neumím, protože je vnímám jen jako celek, který mě buď vtáhne nebo ne, a nedokážu odděleně posoudit ani herecké, ani režijní a jiné výkony, tak se jen omezím na to, že Karamazovi jest bardzo wspaniały film s perfektní hudbou a zásahem přímo na komoru...I když vlastně i takový antispáčilovec jako já dokáže rozeznat, že Trojan, Novotný a spol. hrajou jak pánibozi, vtipy jsou opravdu vtipný, tragičnost děje není lacinej doják a scéna s peklem je vizuálně úchvatná... Jinak film by měl obsahovat upozornění, že není vhodný pro čerstvé rodiče a vůbec emocionálně nevyvážené osoby, půlku jsem prořvala, neboť mě to vtáhlo vskutku dokonale, brečela jsem ještě cestou z kina a taky na zastávce a z přemíry emocí se mi zvedal kýbl a lidi se divně koukali, tak abych se uklidnila, šla jsem si koupit do protějšího chrámu konzumu čtyři rohlíky a šest jogurtů a v mhd si sedla na červenou židličku... A vzpamatovala se až v okamžiku, kdy jsem vystoupila z tramvaje a ta mě málem přejela hned na přechodu. Tak teď nevím, jestli je tenhle dojmopis recenzí pozitivní nebo spíš odrazující.

Zmenšený vesmír

Terry Pratchett má Alzheimerovu chorobu. Tak i Velkou A'Tuin, všechny slony a celou Zeměplochu jednou vcucne černá díra. Achjo.

Podvedená

Včera jsem se, v domnění, že půjde o klidné, pomalé a veskrze nenamáhavé plácání na koberečku, přihlásila na polední kurz powerjógy pod názvem Zdravě před obědem, a dneska jsem se dozvěděla, že nejenže je to pěkná makačka, ale ještě k tomu nemůžete po cvičení hodinu dvě jíst, jinak to nemá žádoucí efekt... Tomu teda řikám marketingovej švindl!

Bazar

Páni, to jsem se vypracovala... Stal se ze mě inzerent ... Nikoliv na seznamce, ale přes kojeneckou výživu.

Sokol

Tak jsem si zas jednou početla v denním tisku a dozvěděla jsem se, že ministr zahraničí Karel Schwarzenberg bojkotuje olympiádu v Číně a kdože vlastně z našich i cizích pohlavárů na tu slávu pojede či nepojede a proč. Když pominu znechucující zbabělost některých domácích politiků vyjádřit svůj názor, pak mě nejvíc pobavila reakce pana Paroubka, který pravil, cituji, že "není moudré vyzývat k bojkotu celé olympiády" a že "je vidět, že pan kníže není sportovec". No, zato při pohledu na Jirku vás hned napadne - Bože, to je atlet...

Pozimní

Ty chlapi...

... a je jedno, v jakém jsou věku. Jedu v autobuse, naproti sedí stařík hodně přes sedmdesát, obložen taškami s papírem. Na zastávce nastupuje paní v jeho věku a hrne se k němu. Pán viditelně nadskočí a než babka stačí něco říct, bodře spustí: "Kde se tu bereš? Tys mě teda nachytala na švestičkách, teda teda tys mě nachytala". Paní cosi hudruje, z další debaty (Co tady děláš, jaktože nejseš doma, jaks říkal, já vyjela dřív) vyplývá, že je to patrně manželka. Dědula má evidentně dlouholetou praxi, volí strategii nepustit choť ke slovu, líčí, co dělal celé dopoledne a jak se shodou celého řetězce náhod dostal až sem, paní chválí, jak je šikovná a rychlík, že to tak pěkně stihla, a končí srdečnou nabídkou "Pojď si sednou ke mně na kolínko!" Celý autobus se baví představou babči sedící na důchodcově kolínku, žel paní odmítá nabízený kloub a jde si sednou jinam, viditelně však už uchlácholena a se složenými zbraněmi. Než na další stanici vystoupí, ptá se manžela, kdyže hodlá přijít domů, ten se dušuje, že večer dorazí a za vystupující volá vesele "Čau, ahojtě!" Když se zavřou dvěře, pohodlně se rozvalí v sedadle, spokojen, jak to s babkou pěkně skoulel... Pomyslela jsem si týý dědku jeden, Xantypu na tebe! Jak vidno, i tady platí, co se v mládí naučíš... A poučení pro čtenáře - cvičení dělá mistra.

Bezmobilně

Včera mi exnul mobil. Věnujme mu tichou vzpomínku, neboť věrně sloužil řadu let a nebýt mého macešského zacházení, vydržel by určitě i další (ten poslední, v pořadí stosedmdesátýdevátý pád ze dvou metrů přímo na displej skutečně nešlo přežít). Nacházím se tedy právě ve stavu bezmobilním a zjišťuji, že to vůbec není k zahození. Člověk si tak nostalgicky připomene, jaké to bylo, když mobily neexistovaly, schůzky se nemohly rušit na poslední chvíli, všude se muselo včas (zas tak sentimentální nejsem), když jdete někam bez ohlášení, je v tom chvilka napětí atd. Příjemná je i určitá neviditelnost - nikdo se vám nemůže dovolat a něco po vás chtít, nikdo neví kde jste, vy nemusíte volat svému pojišťovacímu poradci, byť jste mu to minulý týden slíbili (mám i papírovou vizitku s číslem, ale jako na potvoru je zrovna někdě zašantročená). Pohrávám si s myšlenkou, že odstříhnu internet... I když, jsou to jen takový velkohubý řeči, protože se bojím, že by na mě lidstvo mohlo zapomenout, a taky bych přišla o svůj denní příděl padesáti nových příspěvků z knihovnické konference, hrůza pomyslet...

Time management

V parku jsem zdálky zahlédla výjev - jakýsi bezdomovec spí natažen na lavičce a má sebou něco jako zánovní kočárek, asi na papír z popelnic... Zblízka se situace vyjasnila - houmlesák se proměnil v maminku v kulichu (evidentně čerstvě narozeného miminka, kruhy pod očima nešlo přehlédnout), mimi spalo vedle v kočáru, paní chrupkala na lavici, jen jsem zazáviděla - dokonale efektivní využití volného času.

Bio II

Původně jsem chtěla pět otrávenou chválu na podniky Bio Café, ale musím uznat, že aknezob to popsala dokonale, takže nebudu nosit dříví do lesa a opisovat. Jen se omezím na konstatování, že jsem si vypěstovala nebezpečnou závislost na jejich capuccinu s vysoko našlehanou pěnou, která zabírá dvě třetiny toho povoskovaného papírového kelímku a je tak hustá, že nepropustí ani dva balíčky cukru... (samozřejmě bio hnědého, v slangu bio kaváren se tomu říká jantarový zlatý přírodní třtinový). Je to taková vášeň tichých bláznů - když nořím plastovou lžičku do té cukrové krusty, zapomínám i na to, že jsem tam někde odložila dítě... Dokud se Anička neozve z hloubi kočárku a nepřipomene mi, že je jí vedro, kde všichni vězíme, právě si kákla a má taky hlad a že mám do sebe rychle kopnout zbytek kafe a jedeme. No, to kafe je prostě takový, že se tam na příští procházce stavíme zas, i kdyby bylo vypěstovaný na hřbitově a hnojený pesticidama a DDT.

Kamarádka

Naše Anička má novou kamarádku. Je to zásuvka v koupelně. Vydrží si s ní povídat libovolně dlouhou dobu, smát se na ni, dělat obličeje a výskat radostí, že se vidí. Nevím, brejlila jsem do zásuvky půl hodiny ve snaze nalézt, co je na ní tak přátelského k popukání, ale nic jsem neobjevila. Ale jsme tolerantní rodiče - známost je to v podstatě nezávadná, jen musíme Aničce vysvětlit, že se zásadně nepodávají ručičky na uvítanou.

Ďáblova bible

O víkendu jsem konečně shlédla v Klementinu Codex Gigas. Obří kniha samotná je vskutku skvost, nad kterým zaplesá srdce každého knihovníka, mé nevyjímaje, byť jsem knihovník v záloze. Přísně hlídaná trezorová místnost má své kouzlo, Ďáblova bible je zde uložena pod tlustým sklem, celkem logicky rozevřená na jediné ilustraci, nejznámějším výjevu ďábla v protikladu k Obci boží (s mámou jsme zaznamenaly, že satan má na sobě cosi velmi podobného kalhotkovým plenám značky Popolini), a legenda o vzniku knihy i dohady kolem její pohnuté historie vytvářejí dostatečně tajemnou atmosféru. Co ale bylo podle mě docela odfláknuté, je doprovodná expozice. Chápu, že příliš originálnějších způsobů, jak doplnit výstavu jediné knihy, není, ale aspoň si mohli dát záležet na formě... Doprovodné texty buď psal nějaký profesionální akademik pohrdající čtenáři i korektory, nebo jsou kompilací doslova citovaných výňatků z odborné literatury (no dobře, taky jsem psávala seminární práce, ale vždycky jsem použila uvozovky! no, aspoň skoro vždycky...), protože popisky tvoří více či méně košaté věty typu "Cum grano salis lze říci, že benediktýni byli exponenty režimu přemyslovské patrimoniální monarchie" a podobné perly, a po přečtení odstavce složeného ze tří čtyř takových lahůdek mě spíš než překlad do obecné češtiny napadlo, kterej expotent tohle proboha psal... Ještě že mají návštěvníci aspoň možnost vyslechnout fundovaný výklad znuděné průvodkyně, i když o pořadatelích bych radši vůbec psát neměla, neb jsem zaujatá - nakrkli mě ještě před otvíračkou, kdy frontu čekajících na vstupenky oblažovali asi deset minut svým cigaretovým čoudem, aby pak přišel jejich šéf a všechny návštěvníky sprdnul, že se tam nesmí kouřit. No, sakumprdum, vzhledem k tomu, že Švédská královská knihovna bibli zase dlouho nepůjčí, doporučuju nespokojit se s digitalizovanou verzí (ta je zas i v českém Manuscriptoriu perfektní), povznést na pozemské nedostatky a vyrazit na Ďábla osobně.

Ztráta iluzí

Při nákupu v drogerii v Tescu jsem zaslechla dotaz: "Kde máte, prosím vás, jed na myši?" Otočila jsem, abych se podívala, kdože to hledá takovou prozaickou věc mezi kosmetikou a vložkami, a přísahám, ten pán vypadal jako kocour Mikeš po třiceti letech...

ČTK (Česká trafiková kancelář)

Stavila jsem se v trafice na Otakarce pro denní tisk. Pan trafikant, osoba povolaná, pravil: "Frontu nemáme, ale jestli chcete vědět, co prezidentský volby, tak vám to můžu shrnout: Takže, výsledek žádnej. Padla slova: idiot, zrádce, debil, intrikáni. Na pěstní souboje dosud nedošlo, ale osobně tipuju, že nejpozdějc v pátek k nějakýmu útoku dojde. Fraška postupuje do dalšího kola." Musím říct, že když jsem si pak v jiném stánku noviny přece jen koupila, přišly mi tak nějak nanicovaté.

Jak nám ujel autobus

Vyrazily jsme s Áňou za babičkou a sestřenkou do Hostivaře. Spořádaně čekáme na zastávce autobusu č. 154, čtvrthodinový interval vyplňuju tím, že si sedám na lavičku a houpám kočárem, aby Anička usnula a nějak se stane, že jsme za chvíli v limbu obě dvě. Probouzí mě zvuk zavírajících se dveří stočtyřiapadesátky a jak tak koukám na vzdalující se dopravní prostředek, mrkne na mě z protější strany silnice billboard Semtex ti prodlouží den...No, dobrá rada nad zlato.

Skrytá identita

Magistr Kelly možná nebyl úplně podvodník, který skončil svůj bídný život ve vězení v roce 1597... Stále žije, jen změnil zaměstnání - dokazuje to tabulka na dveřích jednoho domu na Vinohradech...V tomhle století si dodělal rígo a začal učit angličtinu.

Kam s ním? (variace)

Jsouc z domova vychována k šetrnosti, propadla jsem v dospělosti skleněnému šílenství a půjde-li to takhle dál, propadnu se i do skleněného pekla, a to doslova. Nedokážu totiž vyhodit nic skleněného a s uzávěrem. V naší rodině se téhle diagnóze říká skleněná bába a trpíme tím všechny osoby ženského pohlaví a projevuje se to tak, že skladujeme sklenice od jogurtů, nakládané zeleniny, kompotů, kečupu, oliv a já nevím čeho ještě, prostě proto, že sklo "se vždycky hodí" a "víš, jak jsou zavařovačky dneska drahý". I teď, zatímco píšu tohle, stojí po mé levici tři vzorně vymyté sklenice od okurek a jedna ještě s lákem. Musí to být nějaké genové zatížení, protože racionálně vzato mi tahle důchodcovská záliba k ničemu není - sklenice na uskladnění potravin nepoužívám, jídlo v nich nikomu neposílám a než bych se crcala se zavařováním, radši si ten kompot koupím v obchodě... Abych pak měla doma další skleněný krám. Takže proto bych zde chtěla uveřejnit takový menší inzerát: Nabízím kvalitní sklenice vhodné pro zavaření zhruba metráku ovoce... Zn. Zaplatím.

Při sněhu a náledí (pokus o veřejný blog)

V životě jsem si veřejně nestěžovala (nepočítám-li e-mail zaslaný do nakladatelství ohledně knihy, ve které počet pravopisných hrubek na první pohled převyšoval počet všech slov), ale jako spravedlivě rozhořčený občan Prahy 10 zvažuju, že půjdu předvést hysterický výstup na její radnici, a to kvůli údržbě cest v parku Grébovka.
Celkem chápu, že se v zimě neudržují chodníky před vinohradskými rezidencemi a ambasádami, jejich obyvatelé nevytahují z baráků paty, nýbrž kola, a tudíž jim chodníků netřeba, ale proč se, sakra, nikdo nestará o chodníky v Grébovce, která spadá pod správu městské části a kam vyráží denně mraky lidí na procházku? Je normální alibismus u každé cesty postavit tabulku, že při sněhu a náledí se cesty neudržují, ale kam jinam než do parku mají chodit nebozí rodiče se svými ratolestmi sužovanými vršovickým ovzduším? I když možná, že se tak radní Prahy 10 rafinovaně starají o fyzickou kondici svých obyvatel, protože když se na podkluzujících podrážkách táhnete s kočárem do kopce, klopýtáte přes sněhové boule a noříte se do louží hloubky Bajkalského jezera, připadáte si pak jak husky tlačící sáně s metrákovým páníčkem a taky u toho spálíte odpovídající množství kalorií.

Zjištění

Rodičovství je energeticky náročná záležitost... Uvědomila jsem si to v okamžiku, kdy si drahý udělal do jednoho hrnku zároveň čaj i kafe a já si namazala obličej gelem na vlasy...

Přípravka mladého čtenáře

Ještě před mateřskou jsem se smála kamarádce, vášnivé čtenářce, že čte výhradně u kojení, neboť jindy nemá čas. No, už i na mě došlo a jen co jsem zachytila první abstinenční příznaky, přidala jsem k telefonování, jedení
a spaní taky čtení. Už jsem takhle při našich kojících půlhodinkách přelouskala Nepila, Coelho, veškerý denní tisk, knihu Naše dítě, sexuální příručku a irský cestopis. Teď s mírným napětím čekám, kdy a jak se na naší Anče ona knižní moudra nasátá s mlékem projeví.

Silvestr

Taťka odešel na Silvestra pracovat a tak jsme s Ančou na poslední den v roce osiřely samy doma (u nás v rodině proběhla určitá výměna - sestra mi nadšeně líčila do telefonu, jak po třech Silvestrech strávených naprosto totožným způsobem letos konečně odjeli i s neteří slavit ke známým). Přelom roku jsme oslavily mateřským mlékem, blinkáním a bujarým tangem u televizního přenosu vystoupení Karla Gotta (neboť i národní umělci na Silvestra holej). Aničce se populární písně zlatého slavíka velmi líbily, pročež mám teď obavy, jestli jsem tak nepoložila základy jejího budoucího hudebního vkusu...

Býval jsem mladistvým intelektuálem

Odložila jsem dítě a vypravila se na sraz se spolužáky z vejšky. Po třech měsících s mozkem nastaveným na levelu plíny-sunar-poradna jsem vyrazila s dychtivým očekáváním intelektuálních rozprav, vzpomínajíc na minulá setkání, kde padala témata jako cyber kultura, americká politika, globalizace, erotický život jedné z našich profesorek a tak podobně. Sraz byl super, po dvou hodinách nepřetržitého žvanění jsem odcházela s pocitem, že bych tak mohla sedět až do rána, jen se nám to trochu promíchalo - probrala se jedna svatba, jeden potomek, jedna blbá šéfka, výměna holčiček a stav středočeských porodnic... Tak mě napadá, jestli s náma netříská počínající střední věk... Pro jistotu si pořídím fotečky do peněženky.