Mám vypozorováno, že hromadné dopravní prostředky jsou ideálním prostředím pro řešení nejrůznějších osobních dramat, líčení partnerských, pracovních a dalších krizí, a co teprve těch zkažených charakterů ... Podotýkám, že nijak záměrně neposlouchám... Zaslechnuto v jediném dni:
Tramvaj č. XX, za mnou sedí mladý pár - "... pořád jen samý jízlivosti, furt jenom hledá, jak člověka popíchnout a zranit, von je tak zlej ...tak jsem mu řekla, že už toho mám dost a co si vo něm myslim...no, konečně mu to někdo řek´, snad se teď chytne za nos..." -
Stejná tramvaj i sedadla, jiní pasažéři - "...zase mu to projde, hajzlovi... kriminálník, zloděj jeden... tak jsem řekla šéfovi, že za to fakt nemůžu a dala jsem výpověď...představ si, šlo to až ke generálnímu..."- (přidána informace o konkrétní firmě)
Odpoledne ve vlaku - "...některý ho za to odsoudili... no ale, vona už to neřeší, teď má jinýho...dobře mu tak..."-
Eh, případně (a to jsem fakt slyšet nemusela) - "...můj porod byl strašněj... dělali mi císaře a neuspali mě úplně, jen umrtvili a eště blbě... to nic neni, to já když si zlomil ruku na několikrát..."
Třešničkou na dortu byla dáma, jež po vstupu do vozu hbitě navázala kontakt s vedle sedící paní -..."jedu nechat si udělat zuby...", načež nebohou sousedku obdařila detailní ukázkou svých dásní a názorně ukázala, kdeže jí chybí můstek, ale jak jsem si všimla, paní to ani moc nevadilo, neboť štědře předala informaci o tom, že má umělý kloub...
Že by platilo, sdílená starost, bolest apod., poloviční starost? Nebo mám být ráda, že evidentně žiju střízlivý a málo dramatický život, když nemám potřebu svěřovat se publiku v tramvaji? Ale kdoví, jak bych dopadla, kdybych si občas neulevila na blogu :-)
