Haute couture

Slavní módní návrháři často tvrdí, že inspiraci hledají na ulici. No, to chápu - taky ráda koukám, co kdo a jak nosí. Tuhle mi v parku padl do oka epesní svetřík v zelenooranžových barvách, naší světlovlasé holčičce by slušel jedna báseň, i ta velikost by sedla... Pak mě napadlo, jestli už mi ta mateřská trochu neleze na mozek... Ten svetr měl na sobě takový malý chlupatý pejsek...

Výchova gentlemanů v Čechách.

Z cestování s kočárkem po Praze mám regulérní tiky. Jsem od přírody osoba ostýchavější, takže pokaždé, mám-li při nástupu do vysokopodlažního dopravního prostředku požádat někoho o pomoc, začne mi neovladatelně cukat levé oční víčko a pravý ústní koutek. Vzhledem k tomu, že naše bydliště je obklíčeno vesměs tramvajovými trasami, žádám poměrně často. Musím však říct, že u pražských mužů se setkávám s milou galantností - většina z nich, vyhlédne-li si je mé škubající oko jako možnou oběť, sama, zřejmě z obavy o mé duševní zdraví, nabídne pomoc ještě dřív než cokoliv řeknu. Nedávno jsem se však za sebe trochu zastyděla - z nedostatku jiných možností oslovila jsem mladého muže, věku pubescentního a vzhledu poněkud tintítkovitého. Mladík se uvolil pomoci mi snést kočár ze schodů, ale při pohledu na jeho zarudlé tváře, mírně nakvašený výraz a pochroumané koleno, do kterého se při zvedání kočárku praštil, mi došlo, že jsem na křehké pubertální tělo i duši navalila příliš velký úkol a tak že to je patrně naposledy, co někomu pomáhá s kočárem... Proto bych chtěla tímto příspěvkem apelovat na Dopravní podnik hl.m. Prahy a.s., aby zavedl pokud možno na všech linkách nízkopodlažní spoje a zamezil tak zničení příštích generací gentlemanů ještě v zárodku.

Earl

Nedávno jsem poněkolikáté shlédla na DVD film Samotáři (dokonce vlastníme originální nosič :-) a učinila jsem překvapivý objev - v jedné scéně hraje Earl z komiksu Red Meat! No fakt! Scéna nepatří, pravda, k těm úplně stěžejním, ale Earl je hvězda i tak...Vyhulenec Jakub v podání Jiřího Macháčka v ní stěhuje bezejmenného pána s kanárkem a bez světýlek, a právě ten pán je Earl jako živej! Pokud neznáte, pro srovnání uvádím strip z českých stránek http://www.fuxoft.cz/redmeat, film si sežeňte sami. A jak tak na to koukám, Earlovy výchovné metody bych mohla využít i u nás doma...

Ze sportu

Kojím... A koukám při tom na fotbal... Pomoc.

(Slavia - Arsenal 0:0)

Odposlechnuto

Mám vypozorováno, že hromadné dopravní prostředky jsou ideálním prostředím pro řešení nejrůznějších osobních dramat, líčení partnerských, pracovních a dalších krizí, a co teprve těch zkažených charakterů ... Podotýkám, že nijak záměrně neposlouchám... Zaslechnuto v jediném dni:
Tramvaj č. XX, za mnou sedí mladý pár - "... pořád jen samý jízlivosti, furt jenom hledá, jak člověka popíchnout a zranit, von je tak zlej ...tak jsem mu řekla, že už toho mám dost a co si vo něm myslim...no, konečně mu to někdo řek´, snad se teď chytne za nos..." -
Stejná tramvaj i sedadla, jiní pasažéři - "...zase mu to projde, hajzlovi... kriminálník, zloděj jeden... tak jsem řekla šéfovi, že za to fakt nemůžu a dala jsem výpověď...představ si, šlo to až ke generálnímu..."- (přidána informace o konkrétní firmě)
Odpoledne ve vlaku - "...některý ho za to odsoudili... no ale, vona už to neřeší, teď má jinýho...dobře mu tak..."-
Eh, případně (a to jsem fakt slyšet nemusela) - "...můj porod byl strašněj... dělali mi císaře a neuspali mě úplně, jen umrtvili a eště blbě... to nic neni, to já když si zlomil ruku na několikrát..."
Třešničkou na dortu byla dáma, jež po vstupu do vozu hbitě navázala kontakt s vedle sedící paní -..."jedu nechat si udělat zuby...", načež nebohou sousedku obdařila detailní ukázkou svých dásní a názorně ukázala, kdeže jí chybí můstek, ale jak jsem si všimla, paní to ani moc nevadilo, neboť štědře předala informaci o tom, že má umělý kloub...

Že by platilo, sdílená starost, bolest apod., poloviční starost? Nebo mám být ráda, že evidentně žiju střízlivý a málo dramatický život, když nemám potřebu svěřovat se publiku v tramvaji? Ale kdoví, jak bych dopadla, kdybych si občas neulevila na blogu :-)

Das Kind - Gebrauchanweisung

Každé čerstvě narozené dítě by mělo mít přibalený návod k obsluze... A blikající kontrolky... Eh.

!!!

Narodila se nám Anička! A je to nejkrásnější dítě na světě!
Jen doufám, že jí jednou nehrozí, jak podotkla moje kamarádka L., krize indentity, neboť jsme ji celé těhotenství oslovovali důsledně Kájo...(ok, zodpovědnost padá pouze na moji hlavu, drahý věděl hned, že to bude Andulka)

Na sv. Václava

Prší, ostatně jako vždycky, když máme naplánovaný nějaký větší výlet ("chčije" by byl mnohem příhodnější výraz, ale rozhodla jsem se zachovávat na tomhle blogu určitou kulturu, takže ho dávám jen do závorek), tak jsme změnili s drahým program a vyrazili do botanické zahrady u Přírodovědecké fakulty UK. Pokud máte totálně promočené nohavice, bundy, případně si jako já přetáhnete přes hlavu kapucu, do které vám naprší bazén, doporučuji nejdřív navštívit skleník s tropickými rostlinami. Ideálních 30 stupňů vás bleskově vysuší, navíc v tomhle podzimním počasí je to balzám na tělo i duši a lidí je tam pomálu. Mám slabost pro veškeré druhy kapradin, takže musím vychválit úžasnou parožnatku, zatímco pohled na jiné nádherně rozbujelé kytky mě spíš deprimoval, jelikož doma se mi je většinou podaří zahubit během tří týdnů. Když jsme se ohřáli, přelezli jsme do skleníku se sukulenty a kaktusy, kde byla k vidění jednak nejstarší borovice na světě (resp. borovička) Metuzalém, jednak probouzející se Grétin mateřský pud, který se vybil na blonďaté dívence zamyšleně lomcující jedním z velkých kaktusů - užuž jsem se přistihla při libé představě, kterak se kytka láme a padá na nenechavé prstíky, ale pak jsem se ovládla a sladce pravila mateřským tónem - Holčičko, nelámej ten kaktusek nebo spadne - načež dítko nakrabatilo pusinku, nasupeně se pustilo ostnů a odkráčelo týrat sukulent naproti... Achjo.

Rady tety Miluše - tentokrát těhulím

Skvělým lékem proti zácpě jsou hrušky... s houbovou polívkou...

Recenze trochu jinak

Tak nám z Káji patrně roste hudební kritik, a ještě ke všemu s mírně plebejským vkusem. V rámci prenatálního vzdělávání jsme ho s babi vzaly na vyprodaný podzimněpražský koncert Rotterdamského orchestru do Rudolfina. Předem podotýkám, že hudební těleso i dirigent patří ke špičkám festivalu...
Sibelius ho uchvátil, nechal se klidně houpat a pospával, obzvláštní dojem pak na něj udělaly hluboké tóny cell a skvělý sólista na housle a jeho závěrečný přídavek bez orchestru – především zvuky, které při tom houslista vydával, jako když jde prase z bukvic (asi vím, po kom zdědil tohle škodolibé hobby – na podobné zážitky číhávám celý koncert, stejně (bohužel - bohudík? nenaplněně) jako na to, že oslavovaný sóloman, vynervovaný napjatým očekáváním publika, jako zlatý hřeb vystřihne školně vrzavým způsobem variaci na téma Ach synku, synku). Zato druhá půle koncertu byl průšvih – několika kopanci, dvěma kotrmelci a vytrvalým dupáním po mém močovém měchýři dal potomek celkem rázně najevo, co si myslí o Mahlerovi a ať už mě ani nenapadne ho někdy na podobné výstřednosti tahat, zvláště vyskytuje-li se v nich přemíra trubek (tak tohle teda po mně nemá – já dechy miluju). Upřímně přiznávám, že ani já jsem nedokázala Mahlerovy skladby plně docenit, zaskočena jednak hodnotícím miminem, jednak náhlou atakou těhotenské svědivky, takže jsem se vrtěla a drbala, jak se dalo, ale všimla jsem si, že těhotných nás bylo najednou mnohem víc, včetně několika pánů. Svědění i Karla pak smířilo až grandiózní finále (jakož i pohled na fešného kontrabasistu a zpocenou přehazovačku mistra dirigenta - Rotterdamský orchestr hraje s náležitou vervou). Příští týden máme vstupenky na Ravela s Debussym - doufám, že náš recenzent se nerozhodne projevit své názory nahlas a osobně...