Zkusili jste někdy přejít přehradu bosou (suchou) nohou? V Jablonci to jde...

Ptala jsem se v biopotravinách na mlíko. Pán, od prvního pohledu vegan až za hrob, se na mě podíval, jako bych řekla obzvlášť vulgární slovo, a odsekl "Myslíte kravský? Nevedeme!" Už se těším, jak se příště přijdu zeptat na vepřový v konzervě.

Sněží

Konečně začalo sněžit. Největší radost z toho má samozřejmě Anička. Je krásný pozorovat její nefalšovanou radost, nadšením výská fakt celou hodinovou procházku. Taky to má výhodu, že jdeme rychlejc než obvykle, protože vydrží celou cestu běžet a chytat vločky. Akorát se jí nějak znelíbil první letošní sněhulák, kterého jsme spolu udělaly, když jsme se s ním loučily, dala mu najednou takovou facku, že se chudák rozprsk na všechny strany.

Tak si to představte,...

... včera jsem byli s drahým normálně večer na koncertě a normálně do půl druhý ráno v baru! A mohli jsme spát až do půl dvanáctý dopoledne!(Kdyby nás ovšem v osm ráno nevzbudil pošťák s balíčkem, což mě jen utvrdilo v přesvědčení, že pošta je neuvěřitelně nemožná instituce, která na došlý balík buď vůbec neupozorní nebo vás naopak kvůli němu tahá v sobotu v naprosto nevhodnou hodinu z postele...) Všechno se uskutečnilo díky babičce a dědovi, kteří hlídali Aničku od pátku do soboty a jak se ukázalo, Áňa je už velká holka, pte zvládne spát sama v noci bez mamiky a táty, takže se nám otevírají nové možnosti :-) I když stejně je zvláštní, jak se na to člověk těší, a pak si připadá jak beznohej v prázdném hotelu... No a ke koncertu - šlo o křest nové desky kapely Květy v břevnovském Kaštanu, koncert měl sice značně opožděný a tudíž rozmrzelý start a trochu moc ležérní průběh s nijakým finále, ale hudba i texty stojí za to a zpěvák a autor v jedné osobě má nejen dva metry a intelektuálský plnovous, ale dokonce i charisma, které by Pražák u Brňáka rozhodně nehledal. Jo a ještě jsem tam potkala kolegyni matku, které se též podařilo děti nacpat k prarodičům, tak jsme stihly probrat i stav mateřského školství v Praze.

Anička začíná pronikat do umění logické argumentace, takže už ji rohlíkem jen tak neopijeme. Ráno odmítá chleba se slovy "Nee, šušenky šušenky", načež vysvětluji, že sušenky se jednak nesnídaj, jednak žádné nemáme. Áňa po mně loupne okem, máma si zas vymejšlí, a vydá imperativ "Koupit". Neříká se náhodou batolecímu věku "první puberta"?

Coco Chanel

Nemám ráda recenze Mirky Spáčilové, protože jaktěživo nikoho nepochválí, ale tentokrát jí musím dát za pravdu. Šly jsme s mámou na film Coco Chanel a byly jsme obě zklamány. Něco tááák dlouhýho a tááák utahanýho už jsem dlouho neviděla, kdeže je francouzský šmrnc... Film bych popsala asi jako trochu kvalitnější melodrama, které se skoro celé odehrává na jednom místě, věnuje se téměř výhradně jen citovému životu hlavní hrdinky, její tvorba projde filmem jen tak mimoděk, jako něco vedlejšího, kdybych nevěděla, že jde o Coco Chanel, řekla bych, že je to o nějaké modistce, která občas spíchne něco nekonvenčního pro sebe nebo pro kamarádky a milenec jí zafinancuje salon. Částečně je to také tím, že film se programově zabývá jen obdobím před samotnou slávou salonu Chanel, ale stejně pořád čekáte, kdy se začně konečně něco převratného dít a najednou prd a film končí. Trochu mi to připomnělo moje školní seminárky, kdy jsem se s nadšením vrhla na nějaké téma, že ho pojednám fakt komplexně, aby mi pak po množství stránek k jednomu problému došla energie a chuť, a zbytek jsem smrskla na jeden odstavec, abych už to měla z krku.
K tomu všemu chybí jakékoliv proč, jak, zato přebývá hromada profláknutých frází a osobních filozofických výlevů, u kterých občas netušíte, jak to vlastně ty lidi myslej, taky víte, že Coco Chanel má být nonkonformní osobnost a přitom nechápete, proč se teda nechá tak vláčet osudem a chová se pořád tak konvenčně. Celé to doprovází melancholická hudba, což už jenom podtrhuje otrávený celkový dojem. Taky Audrey Tautou tady zrovna nezáří, nevím, jaká byla Coco ve skutečnosti, ale Audrey střídá vlastně jen dva výrazy - většinou zadumaný a uražený (když filmový sluha říká "Ta pánova (ženská) vypadá jak kreveta", tak to docela sedí...), ab und zu zamilovaný úsměv. Teď přemýšlím, co bych tak pochválila - jo, zámek, jeho zařízení a kostýmy herců jsou fakt krásný...

Kam se hrabe kočár

S tímhle bysme asi v Grébovce způsobili menší rozruch...

Dys

Zašli jsme s drahým v rámci duševní hygieny na večeři a na koncert Xindla X do Carpe Diem. Koncert dobrý, příjemné vidět zase jiné lidi než jenom matky, Xindl hrál sám i s kapelou (s kapelou je to podle mě o fous zajímavější), je pěkné vidět, jak se z původně outsidera stal fanynkami obletovaný hitmaker (hrajou ho snad ve všech rádiích a je zajímavé sledovat, co jsou schopné některé slečny či paní vymyslet, aby se dostaly do blízkosti svého idolu), který teda trochu klame oblečením, neboť podle jeho stylového trička byste ho spíš než na rozervaného umělce tipovali na milovníka fitnesscenter (no, hlavně podle toho trička). Každopádně hudba nejen pro dysgrafiky a dyslektiky, která dost leze do hlavy, což mi trochu kazí dítě, neboť se mi teď dere na jazyk místo obvyklé večerní ukolébavky " Jsem anděl, co tě dostal na povel, mám rád řeč těla, v kapse lubrikační gel" ...

Za kulturou!

To byl zase kulturní víkend. Nejdří sobotní Ostrovy a v neděli pak výstava v Doxu. Uh, to mám teď na další třičtvrtě roku vystaráno.

United Islands v rodičovském podání
Volají si dvě matky - matka číslo 1 navrhuje matce číslo 2, že by mohly vyrazit i s dětma na festival United Islands, neboť je to akce jak stvořená pro rodiny - hudba, pískoviště, pivo a tanec. M2 nadšeně souhlasí řka, že je na tom už tak, že by šla i na Dádu Patrasovou. Domluví se sraz v sobotu v půl třetí na Žofíně, kulturní vyprahlost obou dam dosahuje značné výše, takže oběma je v podstatě dost jedno, co uvidí, hlavní hvězdy jsou stejně až večer, kdy, jak se předpokládá, už se stejně bude muset kvůli dětem domů. V sobotu v půl druhé volá M2, že oba její chlapci usnuli a že přijdou pozdějc. M1 nepokrytě závidí, že někde ještě děti odpoledne spí, a chystá se s dcerou k odchodu, když ta nečekaně a proti všem zvyklostem usíná. Situace je třeba využít, tudíž otec jde spící robě dobrovolně vozit ven, M1 si jde pospat. Za chvíli se vracejí, jde si pospat i otec. Před čtvrtou hodinou volá M2, že už jsou vzhůru a vyrážejí, M1 přiznává, že u nich se chrní a že dorazí za nima, tak v pět. No, na Žofín přicházejí ve třičtvrtě na šest, M1 naštvaná, neboť cestou dvakrát upadlo kolečko u kočáru a všude jsou davy, ale přejde ji to, na ostrově je totiž krásné hřiště s pískovištěm, klouzačkama a hromadou dětí, kde vysype nadšenou dcerku, a dokonce ještě slyší z podia Načevu loučící se s publikem. Pak už nastává idylka - dětičky si pěkně hrají, M2 kojí mladšího synka a povídá si se španělskými turisty, M1 honí dceru po hřišti, slunce svítí a hřeje, Vltava romanticky zavání, nad řekou se nesou smíchané zvuky ze všech ostrovních koncertů. K večeru začne na Žofíně hrát Ivan Hlas, kterého ani jedna z M moc nemusí, takže dojde k přesunu na Střelák, kde zrovna zahajuje koncert hlavní hvězda festivalu N.O.H.A., všichni jsou spokojení, mimi v tom kraválu usnulo, starší potomci tancujou, M2 napadne, že by mohly někomu z kolemjdoucích zaplatit za hlídání a jít si taky zatančit k podiu, M1 se nápad líbí, ale potenciální hlídači ne, takže z toho sejde. Za chvíli jsou obě děti unavené, takže se jde domů, i když M1 se po cestě ještě dočká oblíbeného hitu, tak si s dcerou zatančí na mostě, podívají se na lodičky a poněvadž se M1 nechce domů, jsou pěšky na Karlák a pak teprv tramvají domů, kde obě padnou do postele, neboť tolik kultury by utahalo i vola.

Nedělní Entropa
V neděli jsme se děda uvolil, že pohlídá Aničku, a tak jsme si vyšly s babičkou na Entropu do Centra současného umění Dox. Dox sídlí v Holešovicích, v předělané fabrice, a Entropu mají vystavenou na nádvoří. Vzhledem k tomu, že jsme se šly podívat jen na ni, moc se nám nechtělo platit vstupné 180 korun za osobu, ale neukecaly jsme to, zaplatily a pak prolezly celé muzeum. No, nevím, modernímu umění moc nerozumím, ale zdálo se mi, že když má centrum čtyři patra a v každém je jedno dílo, že to mnoho není (u každého sedí nějaký alternativně vyhlížející člověk a dělá si náčrtky) a vzhledem k tomu, že půlka vystavených děl jsou videoprojekty nebo světelné objekty, případně miniaturní nanovlákna, můj největší dojem byl, že ze současného umění parádně bolí oči a motá se hlava. Eh co, Entropa sama stála za to, je to překvapivě vtipné (nejvtipnější je, když nemáte sebou atlas a jste takoví geografický analfabeti jako já, navíc bez znalosti některých souvislostí, takže se museli dost bavit i okolostojící), Černý je ke všem státům spravedlivý a nešetří nikoho, je s podivem, proč to některé národy tak rozčílilo a jiné ne. Nejlepší je Irsko s hrajícíma dudama, které vypadají, že v nich někdo šlape zelí, a Rakousko s čoudícími chladícími věžemi atomovky, které docela smrdí. Další zážitek nás pak čekal v prodejní části, kde si můžete koupit porcelánový holiny od Maxima Velčovského za pár tisíc a navíc mě ve zdejším knihkupectví dostihl jeden z mých příspěvků na blogu, kde jsem si stěžovala, že by na děti měl existovat nějaký manuál a ejhle, tady ho prodávali. Ještě k Entropě - chtěla jsem nafotit, ale bála jsem se, že mě vyvedou, navíc fotky z mýho mobilu stojí za prd, takže až se příště zadarmo propašuju do místní kavárny s terasou, pokusím se znovu. Jinak kdybyste na výstavu náhodou zavítali, tak zde jsou všechny informace k dílu, abyste se tam neprezentovali jako úplný nevzdělanci.

Zadky

Dnešek byl dnem odhalených zadků... Nejdřív na mě doma vypadla již zmíněná socialistická reklama, pak jsme šly s Aničkou na hřiště a tam potkaly chlapečka s permanentně padajícíma kaťatama a babičkou, která nestíhala zasahovat, a pak to ještě završila pubertální slečna s poměrně rozměrným pozadím a kalhotama ruplýma od pasu až ke kolenům... Neslaví se něco?

Zásady propagace

Při hledání, co zas mám, proboha, dneska uvařit, jsem narazila v Sešitu domácího hospodaření, který jsem vyhrabala onehdá u nás v baráku ze sběru a který pochází ještě z dob reálného socialismu, konkrétně z roku 1986, na klasickou socialistickou reklamu... Napadlo mě, že i za socialismu dokáže holá prdel propagovat kdeco...

Vysoká kulinařina

- v naší vyžrané domácnosti je představována párkem s hořčicí a knedlíkem...

Prosím...

... nějakého frankofila o pomoc - jak se vyslovuje Nouvelle Vague?

Výlet

Rozhodla jsem se, že zase jednou budu aktivní a zapojila se do práce v mateřském centru, tzn. nabídla jsem se, že pomůžu vymýšlet a organizovat výlety pro matky a jejich pidipotomky. No, nevím, kde se stala chyba, organizují i jiní, ale jen ty moje trasy mají vždycky nějakou mouchu. Třeba tuhle středu, kdy jsem naplánovala pochod z Komořan do Modřanské rokle - mělo mě varovat už ráno, kdy mě po zhruba šesti hodinách spánku vzbudilo chrochtání odpadu v kuchyni, abych v polokómatu zjistila, že vytekl obsah stupaček do dřezu mezi nádobí a smrdí to jak v kanále. Vzápětí jsem si o roh skříňky způsobila otřes mozku. Následovalo klasické ráno, jak ho mám v paměti ještě z dětských let, akorát s přehozenými rolemi - budím dceru, která ovšem ještě vstávat nechce, takže si přetahuje peřinu přes hlavu a něco huhlá, dalších deset minut se věnujeme této milé přetahovací kratochvíli. Samozřejmě než jsme se vypravily, ujel nám autobus a na sraz dorážíme o čtvrt hodiny pozdějc, což nevadí, protože nakonec stejně všichni (dvě matky a dvě dcery) musíme čekat na poslední zúčastněnou se synkem, kteří mají devadesátiminutové zpoždění (tohle nedokážu ani já a že jsem v tom fakt dobrá). Jelikož prší a mrzne, hledáme, kam se schovat, ovšem Komořany jsou prdel světa a jediný možný úkryt skýtá místní nonstopáč - barmance i štamgastům padají brady, když nás vidí, jak se s kočárama cpeme dovnitř. Naštěstí není zahuleno, tak si poroučíme čaj a necháme holčičky, ať se mezi blikajícími automaty trochu vydovádí. Konečně dorazí poslední matka se spícím bobíkem a můžeme vyjít. Bohužel hned na začátku cesty zjišťuju, že mám nějakou starou mapu nebo nějaký zlomyslný skřet přemaloval turistické značky, takže trochu zabloudíme už na startu, bohudíky nás zachraňuje místní policajt-okrskář, který míří z pochůzky na oběd a naviguje nás správným směrem (taky mluví roztomilým moravsko-úředním nářečím, má rád film Dým bramborové natě a nechá se s náma vyfotit s červenou plácačkou a svítící vestou). Zdá se, že ranní prokletí je zlomeno, přestává pršet, dětičky spinkají, teda kromě naší nespavé Aničky, která si spokojeně kouše v kočárku šištičky, cesta je schůdná pro kočárová kolečka, a my míříme poklidně do Modřanské rokle. Zkrátím to - během obědové pauzy ještě před roklí si jedna z výletnic vzpomene, že musí být za dvě hodiny zpátky, protože má domluvenou důležitou schůzku, takže se nějak stane, že v Modřanech nakonec rokli vynecháme a jdeme rovnou na autobus, respektive na oběd do další hospody, čímž pěkně završíme náš den v přírodě. Myslím, že s dalším plánováním výletů si dám menší pauzu.

Motocyklistka

Od té doby, co Anička začala chodit, je pro ni kočár nepřítelem č. 1 - snažit se ji do něj posadit během vycházky, zvlášť z tak nicotného důvodu, jakože třeba padá únavou nebo musíme nastoupit do tramvaje, je vděčnou diváckou atrakcí pro kolemjdoucí (už jsem si zvykla i na hodnotící komentáře - jsou dvojího typu: "děláte to blbě" a "koukám, že tohle probíhá i jinde"...). Zato největší superstar ze superstars je teď motorka, kterou Áňa dostala od tety. Co na tom, že z ní ještě nedosáhne nohama na zem a tudíž ji všude nosí pěkně v náručí.

Tip...

... na domácí kulturní zážitek jako hrom - tři dvoudecky merlotu + Monteverdi s Jarrouskym

Nuda

Tak mě nějak začaly nudit moje vlatní stránky... Otázka je, jestli je to tím vzhledem.

Ke strojům!

Tak, vážení, Gréta se rozhodla přestat válet si šunky doma a začít svými daněmi opět podporovat stát, který jí vyplácí takové štědré rodičovské příspěvky, a tudíž si našla brigádu. V jednom internetovém obchodě s hadrovýma plínkama, kde čtyři hodiny jedenkrát do týdně expeduje objednávky ze skladu, rovná zboží, zakládá faktury a tak podobně. Původně jsem teda plánovala, že budu hlavně někde mezi lidma a skončila jsem sama mezi plenama... Přesto jsem se na práci vrhla s elánem, u mě v zaměstnání dosud nevídaným, a po druhé šichtě mohu zodpovědně prohlásit, že jsem nejpomalejší pracovník v dějinách firmy, což kvitovaly obě paní šéfové s opatrnou shovívavostí, tak uvidíme, jak dlouhého trvání bude moje nová kariéra...Taky se bojím, že všechny mé výdělky padnou na místní zboží omamné krásy (kdo viděl mušelínové pleny oranžové barvy nebo pleny all in one vzor kravička, mě zcela jistě chápe). Ovšem Aničce pravidelná půldenní nepřítomnost věčně peskující matky velmi prospívá, na střídačku ji hlídá táta, babička a děda, případně kdo z rodiny má zrovna volné odpoledne nebo se mu podaří zdrhnout z práce, z čehož je Áňa vždycky nadšením bez sebe (kdybyste někdo měl v dubnu volné pondělní odpoledne, tak jste vítáni, nabízím oběd, svačinu a dobré zacházení (aspoň se domnívám, že naše dítě zatím chůvy nebije).

Oh la la!

Áňa vykročila po vlastních!

Jak si vybudovat pověst u sousedů

V prvním patře našeho krásného činžovního domu bydlí postarší paní. Paní je velice přívětivá, hovorná, vždycky mi chválila bělost vypraných plen, roztomilé dítě a šikovného muže, nabízela zadarmo vstupenky do divadla, ve kterém pracuje, a vyprávěla příběhy ze života svého i našich sousedů. V poslední době mě ale přestala zdravit, respektive mi ostentativně neodpovídá na pozdrav. Myslím, že se tak stalo potom, co ve mně odhalila ty nejhrubší možné mravy, jež vypluly napovrch jednoho nedávného dne, když jsme jely s Áňou na procházku - vlezly jsme do výtahu, nejmenšího v celý Český republice, kočár se do něj i s doprovázející osobou vejde jen tak tak, tudíž se stalo, že tenhle blbej výtah se nejdřív zasek dveřma o madlo kočáru, ten se naklonil, naštěstí z něj nevypadla Anička, ale jenom můj batoh, který pak elegantně sklouzl do díry mezi dveřma a šachtou, a propad se i z celou mojí peněženkou, penězi na nákup, doklady a platební kartou do pekel. Přiznávám, nechala jsem se unést emocemi, a proto jsem vystoupila z výtahu se slovy Doprdele, doprdele, doprdele... A za dveřma stála ona paní sousedka a strašlivé pohoršení zračilo se v její tváři... Konec dobrých sousedských vztahů, sbohem divadelním lístkům zadarmo... No, ale zase na základě téhle historky s vytroušenou portmonkou mi večer odpustili třicetikorunovou sekeru v čajovně.

Přímá úměrnost

Čím pracnější je jídlo, které připravujete pro vašeho drobečka, tím vyšší je pravděpodobnost, že vám to ta malá opice naháže pod stůl.

Rezignace

Stává se ze mě laxní matka. Anička si totiž momentálně nejradši hraje v kuchyni, kde kramaří, seč jí síly stačí. Už je mi jedno, že když jdu vařit, musím hrnec nejdřív vyškrábnout zpod linky nebo zalovit za sporákem, nevadí mi, když se Áně nejakým záhadným způsobem podaří rozmontovat papiňák a součástky se válejí po celé kuchyni, jsem v klidu, když si ze stolu sundá hrnek s vypitým kafem a začne z něj lžičkou vyjídat lógr nebo když "vaří" na zemi v rendlíku houbičky na mytí nádobí, míchá je pravítkem a pak to nakonec ochutnává... Zneklidněla jsem pouze, když dítě, pokojně si dosud hrající u mých nohou, náhle zmizelo - abych ho pak objevila zalezlé v kredenci pod dřezem, kde si kutálí s dortovou formou... No co, aspoň bude holka do domácnosti.

Zvažuju...

žalobu na Pražskou energetiku za jejich výhodný přímotopový tarif. My ho máme a k tomu roční nedoplatek osm a půl litru... (vždycky mě pobaví reklamy v metru, kde se zubí šťastní zákazníci energetického molochu a sdělují, že díky PRE se učí anglicky, Kája má nové lyže etc., a představuji si sebe, vyfocenou s rozzářeným úsměvem a titulkem Díky PRE mám leda tak h...). A teď po půldenním topení na plný koule se podařilo zvýšit teplotu v místnosti až na 16,5°C...