Coco Chanel

Nemám ráda recenze Mirky Spáčilové, protože jaktěživo nikoho nepochválí, ale tentokrát jí musím dát za pravdu. Šly jsme s mámou na film Coco Chanel a byly jsme obě zklamány. Něco tááák dlouhýho a tááák utahanýho už jsem dlouho neviděla, kdeže je francouzský šmrnc... Film bych popsala asi jako trochu kvalitnější melodrama, které se skoro celé odehrává na jednom místě, věnuje se téměř výhradně jen citovému životu hlavní hrdinky, její tvorba projde filmem jen tak mimoděk, jako něco vedlejšího, kdybych nevěděla, že jde o Coco Chanel, řekla bych, že je to o nějaké modistce, která občas spíchne něco nekonvenčního pro sebe nebo pro kamarádky a milenec jí zafinancuje salon. Částečně je to také tím, že film se programově zabývá jen obdobím před samotnou slávou salonu Chanel, ale stejně pořád čekáte, kdy se začně konečně něco převratného dít a najednou prd a film končí. Trochu mi to připomnělo moje školní seminárky, kdy jsem se s nadšením vrhla na nějaké téma, že ho pojednám fakt komplexně, aby mi pak po množství stránek k jednomu problému došla energie a chuť, a zbytek jsem smrskla na jeden odstavec, abych už to měla z krku.
K tomu všemu chybí jakékoliv proč, jak, zato přebývá hromada profláknutých frází a osobních filozofických výlevů, u kterých občas netušíte, jak to vlastně ty lidi myslej, taky víte, že Coco Chanel má být nonkonformní osobnost a přitom nechápete, proč se teda nechá tak vláčet osudem a chová se pořád tak konvenčně. Celé to doprovází melancholická hudba, což už jenom podtrhuje otrávený celkový dojem. Taky Audrey Tautou tady zrovna nezáří, nevím, jaká byla Coco ve skutečnosti, ale Audrey střídá vlastně jen dva výrazy - většinou zadumaný a uražený (když filmový sluha říká "Ta pánova (ženská) vypadá jak kreveta", tak to docela sedí...), ab und zu zamilovaný úsměv. Teď přemýšlím, co bych tak pochválila - jo, zámek, jeho zařízení a kostýmy herců jsou fakt krásný...