Vysoká kulinařina

- v naší vyžrané domácnosti je představována párkem s hořčicí a knedlíkem...

Prosím...

... nějakého frankofila o pomoc - jak se vyslovuje Nouvelle Vague?

Výlet

Rozhodla jsem se, že zase jednou budu aktivní a zapojila se do práce v mateřském centru, tzn. nabídla jsem se, že pomůžu vymýšlet a organizovat výlety pro matky a jejich pidipotomky. No, nevím, kde se stala chyba, organizují i jiní, ale jen ty moje trasy mají vždycky nějakou mouchu. Třeba tuhle středu, kdy jsem naplánovala pochod z Komořan do Modřanské rokle - mělo mě varovat už ráno, kdy mě po zhruba šesti hodinách spánku vzbudilo chrochtání odpadu v kuchyni, abych v polokómatu zjistila, že vytekl obsah stupaček do dřezu mezi nádobí a smrdí to jak v kanále. Vzápětí jsem si o roh skříňky způsobila otřes mozku. Následovalo klasické ráno, jak ho mám v paměti ještě z dětských let, akorát s přehozenými rolemi - budím dceru, která ovšem ještě vstávat nechce, takže si přetahuje peřinu přes hlavu a něco huhlá, dalších deset minut se věnujeme této milé přetahovací kratochvíli. Samozřejmě než jsme se vypravily, ujel nám autobus a na sraz dorážíme o čtvrt hodiny pozdějc, což nevadí, protože nakonec stejně všichni (dvě matky a dvě dcery) musíme čekat na poslední zúčastněnou se synkem, kteří mají devadesátiminutové zpoždění (tohle nedokážu ani já a že jsem v tom fakt dobrá). Jelikož prší a mrzne, hledáme, kam se schovat, ovšem Komořany jsou prdel světa a jediný možný úkryt skýtá místní nonstopáč - barmance i štamgastům padají brady, když nás vidí, jak se s kočárama cpeme dovnitř. Naštěstí není zahuleno, tak si poroučíme čaj a necháme holčičky, ať se mezi blikajícími automaty trochu vydovádí. Konečně dorazí poslední matka se spícím bobíkem a můžeme vyjít. Bohužel hned na začátku cesty zjišťuju, že mám nějakou starou mapu nebo nějaký zlomyslný skřet přemaloval turistické značky, takže trochu zabloudíme už na startu, bohudíky nás zachraňuje místní policajt-okrskář, který míří z pochůzky na oběd a naviguje nás správným směrem (taky mluví roztomilým moravsko-úředním nářečím, má rád film Dým bramborové natě a nechá se s náma vyfotit s červenou plácačkou a svítící vestou). Zdá se, že ranní prokletí je zlomeno, přestává pršet, dětičky spinkají, teda kromě naší nespavé Aničky, která si spokojeně kouše v kočárku šištičky, cesta je schůdná pro kočárová kolečka, a my míříme poklidně do Modřanské rokle. Zkrátím to - během obědové pauzy ještě před roklí si jedna z výletnic vzpomene, že musí být za dvě hodiny zpátky, protože má domluvenou důležitou schůzku, takže se nějak stane, že v Modřanech nakonec rokli vynecháme a jdeme rovnou na autobus, respektive na oběd do další hospody, čímž pěkně završíme náš den v přírodě. Myslím, že s dalším plánováním výletů si dám menší pauzu.

Motocyklistka

Od té doby, co Anička začala chodit, je pro ni kočár nepřítelem č. 1 - snažit se ji do něj posadit během vycházky, zvlášť z tak nicotného důvodu, jakože třeba padá únavou nebo musíme nastoupit do tramvaje, je vděčnou diváckou atrakcí pro kolemjdoucí (už jsem si zvykla i na hodnotící komentáře - jsou dvojího typu: "děláte to blbě" a "koukám, že tohle probíhá i jinde"...). Zato největší superstar ze superstars je teď motorka, kterou Áňa dostala od tety. Co na tom, že z ní ještě nedosáhne nohama na zem a tudíž ji všude nosí pěkně v náručí.