Dys

Zašli jsme s drahým v rámci duševní hygieny na večeři a na koncert Xindla X do Carpe Diem. Koncert dobrý, příjemné vidět zase jiné lidi než jenom matky, Xindl hrál sám i s kapelou (s kapelou je to podle mě o fous zajímavější), je pěkné vidět, jak se z původně outsidera stal fanynkami obletovaný hitmaker (hrajou ho snad ve všech rádiích a je zajímavé sledovat, co jsou schopné některé slečny či paní vymyslet, aby se dostaly do blízkosti svého idolu), který teda trochu klame oblečením, neboť podle jeho stylového trička byste ho spíš než na rozervaného umělce tipovali na milovníka fitnesscenter (no, hlavně podle toho trička). Každopádně hudba nejen pro dysgrafiky a dyslektiky, která dost leze do hlavy, což mi trochu kazí dítě, neboť se mi teď dere na jazyk místo obvyklé večerní ukolébavky " Jsem anděl, co tě dostal na povel, mám rád řeč těla, v kapse lubrikační gel" ...

Za kulturou!

To byl zase kulturní víkend. Nejdří sobotní Ostrovy a v neděli pak výstava v Doxu. Uh, to mám teď na další třičtvrtě roku vystaráno.

United Islands v rodičovském podání
Volají si dvě matky - matka číslo 1 navrhuje matce číslo 2, že by mohly vyrazit i s dětma na festival United Islands, neboť je to akce jak stvořená pro rodiny - hudba, pískoviště, pivo a tanec. M2 nadšeně souhlasí řka, že je na tom už tak, že by šla i na Dádu Patrasovou. Domluví se sraz v sobotu v půl třetí na Žofíně, kulturní vyprahlost obou dam dosahuje značné výše, takže oběma je v podstatě dost jedno, co uvidí, hlavní hvězdy jsou stejně až večer, kdy, jak se předpokládá, už se stejně bude muset kvůli dětem domů. V sobotu v půl druhé volá M2, že oba její chlapci usnuli a že přijdou pozdějc. M1 nepokrytě závidí, že někde ještě děti odpoledne spí, a chystá se s dcerou k odchodu, když ta nečekaně a proti všem zvyklostem usíná. Situace je třeba využít, tudíž otec jde spící robě dobrovolně vozit ven, M1 si jde pospat. Za chvíli se vracejí, jde si pospat i otec. Před čtvrtou hodinou volá M2, že už jsou vzhůru a vyrážejí, M1 přiznává, že u nich se chrní a že dorazí za nima, tak v pět. No, na Žofín přicházejí ve třičtvrtě na šest, M1 naštvaná, neboť cestou dvakrát upadlo kolečko u kočáru a všude jsou davy, ale přejde ji to, na ostrově je totiž krásné hřiště s pískovištěm, klouzačkama a hromadou dětí, kde vysype nadšenou dcerku, a dokonce ještě slyší z podia Načevu loučící se s publikem. Pak už nastává idylka - dětičky si pěkně hrají, M2 kojí mladšího synka a povídá si se španělskými turisty, M1 honí dceru po hřišti, slunce svítí a hřeje, Vltava romanticky zavání, nad řekou se nesou smíchané zvuky ze všech ostrovních koncertů. K večeru začne na Žofíně hrát Ivan Hlas, kterého ani jedna z M moc nemusí, takže dojde k přesunu na Střelák, kde zrovna zahajuje koncert hlavní hvězda festivalu N.O.H.A., všichni jsou spokojení, mimi v tom kraválu usnulo, starší potomci tancujou, M2 napadne, že by mohly někomu z kolemjdoucích zaplatit za hlídání a jít si taky zatančit k podiu, M1 se nápad líbí, ale potenciální hlídači ne, takže z toho sejde. Za chvíli jsou obě děti unavené, takže se jde domů, i když M1 se po cestě ještě dočká oblíbeného hitu, tak si s dcerou zatančí na mostě, podívají se na lodičky a poněvadž se M1 nechce domů, jsou pěšky na Karlák a pak teprv tramvají domů, kde obě padnou do postele, neboť tolik kultury by utahalo i vola.

Nedělní Entropa
V neděli jsme se děda uvolil, že pohlídá Aničku, a tak jsme si vyšly s babičkou na Entropu do Centra současného umění Dox. Dox sídlí v Holešovicích, v předělané fabrice, a Entropu mají vystavenou na nádvoří. Vzhledem k tomu, že jsme se šly podívat jen na ni, moc se nám nechtělo platit vstupné 180 korun za osobu, ale neukecaly jsme to, zaplatily a pak prolezly celé muzeum. No, nevím, modernímu umění moc nerozumím, ale zdálo se mi, že když má centrum čtyři patra a v každém je jedno dílo, že to mnoho není (u každého sedí nějaký alternativně vyhlížející člověk a dělá si náčrtky) a vzhledem k tomu, že půlka vystavených děl jsou videoprojekty nebo světelné objekty, případně miniaturní nanovlákna, můj největší dojem byl, že ze současného umění parádně bolí oči a motá se hlava. Eh co, Entropa sama stála za to, je to překvapivě vtipné (nejvtipnější je, když nemáte sebou atlas a jste takoví geografický analfabeti jako já, navíc bez znalosti některých souvislostí, takže se museli dost bavit i okolostojící), Černý je ke všem státům spravedlivý a nešetří nikoho, je s podivem, proč to některé národy tak rozčílilo a jiné ne. Nejlepší je Irsko s hrajícíma dudama, které vypadají, že v nich někdo šlape zelí, a Rakousko s čoudícími chladícími věžemi atomovky, které docela smrdí. Další zážitek nás pak čekal v prodejní části, kde si můžete koupit porcelánový holiny od Maxima Velčovského za pár tisíc a navíc mě ve zdejším knihkupectví dostihl jeden z mých příspěvků na blogu, kde jsem si stěžovala, že by na děti měl existovat nějaký manuál a ejhle, tady ho prodávali. Ještě k Entropě - chtěla jsem nafotit, ale bála jsem se, že mě vyvedou, navíc fotky z mýho mobilu stojí za prd, takže až se příště zadarmo propašuju do místní kavárny s terasou, pokusím se znovu. Jinak kdybyste na výstavu náhodou zavítali, tak zde jsou všechny informace k dílu, abyste se tam neprezentovali jako úplný nevzdělanci.

Zadky

Dnešek byl dnem odhalených zadků... Nejdřív na mě doma vypadla již zmíněná socialistická reklama, pak jsme šly s Aničkou na hřiště a tam potkaly chlapečka s permanentně padajícíma kaťatama a babičkou, která nestíhala zasahovat, a pak to ještě završila pubertální slečna s poměrně rozměrným pozadím a kalhotama ruplýma od pasu až ke kolenům... Neslaví se něco?

Zásady propagace

Při hledání, co zas mám, proboha, dneska uvařit, jsem narazila v Sešitu domácího hospodaření, který jsem vyhrabala onehdá u nás v baráku ze sběru a který pochází ještě z dob reálného socialismu, konkrétně z roku 1986, na klasickou socialistickou reklamu... Napadlo mě, že i za socialismu dokáže holá prdel propagovat kdeco...