Na sv. Václava

Prší, ostatně jako vždycky, když máme naplánovaný nějaký větší výlet ("chčije" by byl mnohem příhodnější výraz, ale rozhodla jsem se zachovávat na tomhle blogu určitou kulturu, takže ho dávám jen do závorek), tak jsme změnili s drahým program a vyrazili do botanické zahrady u Přírodovědecké fakulty UK. Pokud máte totálně promočené nohavice, bundy, případně si jako já přetáhnete přes hlavu kapucu, do které vám naprší bazén, doporučuji nejdřív navštívit skleník s tropickými rostlinami. Ideálních 30 stupňů vás bleskově vysuší, navíc v tomhle podzimním počasí je to balzám na tělo i duši a lidí je tam pomálu. Mám slabost pro veškeré druhy kapradin, takže musím vychválit úžasnou parožnatku, zatímco pohled na jiné nádherně rozbujelé kytky mě spíš deprimoval, jelikož doma se mi je většinou podaří zahubit během tří týdnů. Když jsme se ohřáli, přelezli jsme do skleníku se sukulenty a kaktusy, kde byla k vidění jednak nejstarší borovice na světě (resp. borovička) Metuzalém, jednak probouzející se Grétin mateřský pud, který se vybil na blonďaté dívence zamyšleně lomcující jedním z velkých kaktusů - užuž jsem se přistihla při libé představě, kterak se kytka láme a padá na nenechavé prstíky, ale pak jsem se ovládla a sladce pravila mateřským tónem - Holčičko, nelámej ten kaktusek nebo spadne - načež dítko nakrabatilo pusinku, nasupeně se pustilo ostnů a odkráčelo týrat sukulent naproti... Achjo.

Rady tety Miluše - tentokrát těhulím

Skvělým lékem proti zácpě jsou hrušky... s houbovou polívkou...

Recenze trochu jinak

Tak nám z Káji patrně roste hudební kritik, a ještě ke všemu s mírně plebejským vkusem. V rámci prenatálního vzdělávání jsme ho s babi vzaly na vyprodaný podzimněpražský koncert Rotterdamského orchestru do Rudolfina. Předem podotýkám, že hudební těleso i dirigent patří ke špičkám festivalu...
Sibelius ho uchvátil, nechal se klidně houpat a pospával, obzvláštní dojem pak na něj udělaly hluboké tóny cell a skvělý sólista na housle a jeho závěrečný přídavek bez orchestru – především zvuky, které při tom houslista vydával, jako když jde prase z bukvic (asi vím, po kom zdědil tohle škodolibé hobby – na podobné zážitky číhávám celý koncert, stejně (bohužel - bohudík? nenaplněně) jako na to, že oslavovaný sóloman, vynervovaný napjatým očekáváním publika, jako zlatý hřeb vystřihne školně vrzavým způsobem variaci na téma Ach synku, synku). Zato druhá půle koncertu byl průšvih – několika kopanci, dvěma kotrmelci a vytrvalým dupáním po mém močovém měchýři dal potomek celkem rázně najevo, co si myslí o Mahlerovi a ať už mě ani nenapadne ho někdy na podobné výstřednosti tahat, zvláště vyskytuje-li se v nich přemíra trubek (tak tohle teda po mně nemá – já dechy miluju). Upřímně přiznávám, že ani já jsem nedokázala Mahlerovy skladby plně docenit, zaskočena jednak hodnotícím miminem, jednak náhlou atakou těhotenské svědivky, takže jsem se vrtěla a drbala, jak se dalo, ale všimla jsem si, že těhotných nás bylo najednou mnohem víc, včetně několika pánů. Svědění i Karla pak smířilo až grandiózní finále (jakož i pohled na fešného kontrabasistu a zpocenou přehazovačku mistra dirigenta - Rotterdamský orchestr hraje s náležitou vervou). Příští týden máme vstupenky na Ravela s Debussym - doufám, že náš recenzent se nerozhodne projevit své názory nahlas a osobně...