Pozimní

Ty chlapi...

... a je jedno, v jakém jsou věku. Jedu v autobuse, naproti sedí stařík hodně přes sedmdesát, obložen taškami s papírem. Na zastávce nastupuje paní v jeho věku a hrne se k němu. Pán viditelně nadskočí a než babka stačí něco říct, bodře spustí: "Kde se tu bereš? Tys mě teda nachytala na švestičkách, teda teda tys mě nachytala". Paní cosi hudruje, z další debaty (Co tady děláš, jaktože nejseš doma, jaks říkal, já vyjela dřív) vyplývá, že je to patrně manželka. Dědula má evidentně dlouholetou praxi, volí strategii nepustit choť ke slovu, líčí, co dělal celé dopoledne a jak se shodou celého řetězce náhod dostal až sem, paní chválí, jak je šikovná a rychlík, že to tak pěkně stihla, a končí srdečnou nabídkou "Pojď si sednou ke mně na kolínko!" Celý autobus se baví představou babči sedící na důchodcově kolínku, žel paní odmítá nabízený kloub a jde si sednou jinam, viditelně však už uchlácholena a se složenými zbraněmi. Než na další stanici vystoupí, ptá se manžela, kdyže hodlá přijít domů, ten se dušuje, že večer dorazí a za vystupující volá vesele "Čau, ahojtě!" Když se zavřou dvěře, pohodlně se rozvalí v sedadle, spokojen, jak to s babkou pěkně skoulel... Pomyslela jsem si týý dědku jeden, Xantypu na tebe! Jak vidno, i tady platí, co se v mládí naučíš... A poučení pro čtenáře - cvičení dělá mistra.

Bezmobilně

Včera mi exnul mobil. Věnujme mu tichou vzpomínku, neboť věrně sloužil řadu let a nebýt mého macešského zacházení, vydržel by určitě i další (ten poslední, v pořadí stosedmdesátýdevátý pád ze dvou metrů přímo na displej skutečně nešlo přežít). Nacházím se tedy právě ve stavu bezmobilním a zjišťuji, že to vůbec není k zahození. Člověk si tak nostalgicky připomene, jaké to bylo, když mobily neexistovaly, schůzky se nemohly rušit na poslední chvíli, všude se muselo včas (zas tak sentimentální nejsem), když jdete někam bez ohlášení, je v tom chvilka napětí atd. Příjemná je i určitá neviditelnost - nikdo se vám nemůže dovolat a něco po vás chtít, nikdo neví kde jste, vy nemusíte volat svému pojišťovacímu poradci, byť jste mu to minulý týden slíbili (mám i papírovou vizitku s číslem, ale jako na potvoru je zrovna někdě zašantročená). Pohrávám si s myšlenkou, že odstříhnu internet... I když, jsou to jen takový velkohubý řeči, protože se bojím, že by na mě lidstvo mohlo zapomenout, a taky bych přišla o svůj denní příděl padesáti nových příspěvků z knihovnické konference, hrůza pomyslet...

Time management

V parku jsem zdálky zahlédla výjev - jakýsi bezdomovec spí natažen na lavičce a má sebou něco jako zánovní kočárek, asi na papír z popelnic... Zblízka se situace vyjasnila - houmlesák se proměnil v maminku v kulichu (evidentně čerstvě narozeného miminka, kruhy pod očima nešlo přehlédnout), mimi spalo vedle v kočáru, paní chrupkala na lavici, jen jsem zazáviděla - dokonale efektivní využití volného času.

Bio II

Původně jsem chtěla pět otrávenou chválu na podniky Bio Café, ale musím uznat, že aknezob to popsala dokonale, takže nebudu nosit dříví do lesa a opisovat. Jen se omezím na konstatování, že jsem si vypěstovala nebezpečnou závislost na jejich capuccinu s vysoko našlehanou pěnou, která zabírá dvě třetiny toho povoskovaného papírového kelímku a je tak hustá, že nepropustí ani dva balíčky cukru... (samozřejmě bio hnědého, v slangu bio kaváren se tomu říká jantarový zlatý přírodní třtinový). Je to taková vášeň tichých bláznů - když nořím plastovou lžičku do té cukrové krusty, zapomínám i na to, že jsem tam někde odložila dítě... Dokud se Anička neozve z hloubi kočárku a nepřipomene mi, že je jí vedro, kde všichni vězíme, právě si kákla a má taky hlad a že mám do sebe rychle kopnout zbytek kafe a jedeme. No, to kafe je prostě takový, že se tam na příští procházce stavíme zas, i kdyby bylo vypěstovaný na hřbitově a hnojený pesticidama a DDT.