Původně jsem chtěla pět otrávenou chválu na podniky Bio Café, ale musím uznat, že aknezob to popsala dokonale, takže nebudu nosit dříví do lesa a opisovat. Jen se omezím na konstatování, že jsem si vypěstovala nebezpečnou závislost na jejich capuccinu s vysoko našlehanou pěnou, která zabírá dvě třetiny toho povoskovaného papírového kelímku a je tak hustá, že nepropustí ani dva balíčky cukru... (samozřejmě bio hnědého, v slangu bio kaváren se tomu říká jantarový zlatý přírodní třtinový). Je to taková vášeň tichých bláznů - když nořím plastovou lžičku do té cukrové krusty, zapomínám i na to, že jsem tam někde odložila dítě... Dokud se Anička neozve z hloubi kočárku a nepřipomene mi, že je jí vedro, kde všichni vězíme, právě si kákla a má taky hlad a že mám do sebe rychle kopnout zbytek kafe a jedeme. No, to kafe je prostě takový, že se tam na příští procházce stavíme zas, i kdyby bylo vypěstovaný na hřbitově a hnojený pesticidama a DDT.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
Přiznávám se, přestože nejsem z bio cafe nijak unešená, taky jsem si tam dala už druhý kafe ... tentokrát jsem si ho vzala ven, pod dojmem, že když s tím chodícím kelímkem budu chodit, ospravedlním ten kelímek i sebe.
Okomentovat