Bezmobilně

Včera mi exnul mobil. Věnujme mu tichou vzpomínku, neboť věrně sloužil řadu let a nebýt mého macešského zacházení, vydržel by určitě i další (ten poslední, v pořadí stosedmdesátýdevátý pád ze dvou metrů přímo na displej skutečně nešlo přežít). Nacházím se tedy právě ve stavu bezmobilním a zjišťuji, že to vůbec není k zahození. Člověk si tak nostalgicky připomene, jaké to bylo, když mobily neexistovaly, schůzky se nemohly rušit na poslední chvíli, všude se muselo včas (zas tak sentimentální nejsem), když jdete někam bez ohlášení, je v tom chvilka napětí atd. Příjemná je i určitá neviditelnost - nikdo se vám nemůže dovolat a něco po vás chtít, nikdo neví kde jste, vy nemusíte volat svému pojišťovacímu poradci, byť jste mu to minulý týden slíbili (mám i papírovou vizitku s číslem, ale jako na potvoru je zrovna někdě zašantročená). Pohrávám si s myšlenkou, že odstříhnu internet... I když, jsou to jen takový velkohubý řeči, protože se bojím, že by na mě lidstvo mohlo zapomenout, a taky bych přišla o svůj denní příděl padesáti nových příspěvků z knihovnické konference, hrůza pomyslet...