Tak nám z Káji patrně roste hudební kritik, a ještě ke všemu s mírně plebejským vkusem. V rámci prenatálního vzdělávání jsme ho s babi vzaly na vyprodaný podzimněpražský koncert Rotterdamského orchestru do Rudolfina. Předem podotýkám, že hudební těleso i dirigent patří ke špičkám festivalu...
Sibelius ho uchvátil, nechal se klidně houpat a pospával, obzvláštní dojem pak na něj udělaly hluboké tóny cell a skvělý sólista na housle a jeho závěrečný přídavek bez orchestru – především zvuky, které při tom houslista vydával, jako když jde prase z bukvic (asi vím, po kom zdědil tohle škodolibé hobby – na podobné zážitky číhávám celý koncert, stejně (bohužel - bohudík? nenaplněně) jako na to, že oslavovaný sóloman, vynervovaný napjatým očekáváním publika, jako zlatý hřeb vystřihne školně vrzavým způsobem variaci na téma Ach synku, synku). Zato druhá půle koncertu byl průšvih – několika kopanci, dvěma kotrmelci a vytrvalým dupáním po mém močovém měchýři dal potomek celkem rázně najevo, co si myslí o Mahlerovi a ať už mě ani nenapadne ho někdy na podobné výstřednosti tahat, zvláště vyskytuje-li se v nich přemíra trubek (tak tohle teda po mně nemá – já dechy miluju). Upřímně přiznávám, že ani já jsem nedokázala Mahlerovy skladby plně docenit, zaskočena jednak hodnotícím miminem, jednak náhlou atakou těhotenské svědivky, takže jsem se vrtěla a drbala, jak se dalo, ale všimla jsem si, že těhotných nás bylo najednou mnohem víc, včetně několika pánů. Svědění i Karla pak smířilo až grandiózní finále (jakož i pohled na fešného kontrabasistu a zpocenou přehazovačku mistra dirigenta - Rotterdamský orchestr hraje s náležitou vervou). Příští týden máme vstupenky na Ravela s Debussym - doufám, že náš recenzent se nerozhodne projevit své názory nahlas a osobně...
Sibelius ho uchvátil, nechal se klidně houpat a pospával, obzvláštní dojem pak na něj udělaly hluboké tóny cell a skvělý sólista na housle a jeho závěrečný přídavek bez orchestru – především zvuky, které při tom houslista vydával, jako když jde prase z bukvic (asi vím, po kom zdědil tohle škodolibé hobby – na podobné zážitky číhávám celý koncert, stejně (bohužel - bohudík? nenaplněně) jako na to, že oslavovaný sóloman, vynervovaný napjatým očekáváním publika, jako zlatý hřeb vystřihne školně vrzavým způsobem variaci na téma Ach synku, synku). Zato druhá půle koncertu byl průšvih – několika kopanci, dvěma kotrmelci a vytrvalým dupáním po mém močovém měchýři dal potomek celkem rázně najevo, co si myslí o Mahlerovi a ať už mě ani nenapadne ho někdy na podobné výstřednosti tahat, zvláště vyskytuje-li se v nich přemíra trubek (tak tohle teda po mně nemá – já dechy miluju). Upřímně přiznávám, že ani já jsem nedokázala Mahlerovy skladby plně docenit, zaskočena jednak hodnotícím miminem, jednak náhlou atakou těhotenské svědivky, takže jsem se vrtěla a drbala, jak se dalo, ale všimla jsem si, že těhotných nás bylo najednou mnohem víc, včetně několika pánů. Svědění i Karla pak smířilo až grandiózní finále (jakož i pohled na fešného kontrabasistu a zpocenou přehazovačku mistra dirigenta - Rotterdamský orchestr hraje s náležitou vervou). Příští týden máme vstupenky na Ravela s Debussym - doufám, že náš recenzent se nerozhodne projevit své názory nahlas a osobně...
Žádné komentáře:
Okomentovat