Z cestování s kočárkem po Praze mám regulérní tiky. Jsem od přírody osoba ostýchavější, takže pokaždé, mám-li při nástupu do vysokopodlažního dopravního prostředku požádat někoho o pomoc, začne mi neovladatelně cukat levé oční víčko a pravý ústní koutek. Vzhledem k tomu, že naše bydliště je obklíčeno vesměs tramvajovými trasami, žádám poměrně často. Musím však říct, že u pražských mužů se setkávám s milou galantností - většina z nich, vyhlédne-li si je mé škubající oko jako možnou oběť, sama, zřejmě z obavy o mé duševní zdraví, nabídne pomoc ještě dřív než cokoliv řeknu. Nedávno jsem se však za sebe trochu zastyděla - z nedostatku jiných možností oslovila jsem mladého muže, věku pubescentního a vzhledu poněkud tintítkovitého. Mladík se uvolil pomoci mi snést kočár ze schodů, ale při pohledu na jeho zarudlé tváře, mírně nakvašený výraz a pochroumané koleno, do kterého se při zvedání kočárku praštil, mi došlo, že jsem na křehké pubertální tělo i duši navalila příliš velký úkol a tak že to je patrně naposledy, co někomu pomáhá s kočárem... Proto bych chtěla tímto příspěvkem apelovat na Dopravní podnik hl.m. Prahy a.s., aby zavedl pokud možno na všech linkách nízkopodlažní spoje a zamezil tak zničení příštích generací gentlemanů ještě v zárodku.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
Jseš si jistá, že ti pomáhají muži ... tak to je nějaká zajímavá linka, neboť já tahám pořád nějaký kočar a muži kolem chodí (lépe řečeno, obloukem obcházejí) aniž by dotyčné mamce nabídli cokoliv natož pomoc :)
nic jinýho jim nezbyde, prze se taky asi bojej o sebe, pte vypadam, ze jsem schopna vsechny postrilet, kdyz se mi nevyhovi
Okomentovat