Požírač

Včera jsem přinesla domů vepřové jazyky, že si je uvaříme s kaší a budeme tak mít dobrou večeři. Uvařila jsem, drahý na ně koukl, a pak řekl, ať se nezlobím, ale že mu to připadá trochu moc jako eklovní vnitřnost a ať si představím, že to to prase mělo v hubě. Vzpomněla jsem si přitom na scénku, když jsem kdysi přivedla domů známého a máma nám předložila polévku z jelítka, kterou všichni milujeme, ale známý nejdřív pobledl, pět minut seděl nehnutě nad talířem, a pak ze sebe vysoukal, že se omlouvá, že to jíst nebude, neboť je to moc krvavé a vnitřnostní. No a také jsem si vzpomněla, že nejvíc znechucených pohledů vždycky zažiju, když se někde přiznám, že ráda králičí hlavy (uvařené). Přitom takové býčí žlázy jsou považovány za jedinečnou pochoutku... (Až budu mít příležitost, taky ochutnám.)