Nach Wien

Óóóóóóó! Skutečně jsme se vypravili s knihovnickou partou do vídeňské Albertiny na van Gogha a ačkoliv jsem svůj pobyt musela zkrátit na pouhý den, stálo to za to. Veselé historky z cestování (zejména tu časně ranní s hledáním rezervovaných míst ve vlaku a s tím spojeným přesouváním značného počtu cestujících z různých vagónů, kupé a sedadel, protože jsme se nějak nemohli shodnout na tom, kamže to vlastně máme místenky) zmiňovat nebudu, neboť jiní to vylíčí mnohem líp, omezím se na zasvěcené pojednání o zhlédnutém umění (hehe).

K cestě jsme si vybrali víkend, navíc u nás se státním svátkem k tomu, takže velefronta u vchodu galerie nás nepřekvapila, ani to, že většinu návštevníků tvořili Češi všech věkových kategorií (musím se Áni zeptat, jestli se necítí ošizena, že jsem je nechala doma s tátou, i mladší mimina jsem tam viděla!). Rakušané jsou akurátní, posuny davu ke vchodu, k šatnám, k pokladnám a dále měli perfektně ošéfované pány s vysílačkami, takže po hodině jsme se pokojně dostali do výstavních síní, kde na nás čekal prvomájový průvod a vydýchaný vzduch. Posouvat se ve štrůdlu jsme nikdo dlouho nevydržel, tudíž jsme se za chvíli rozprchli po obrazech, před kterými bylo nejvíc místa. Popisky pravily, že výstava zachycuje všechna časová období van Goghovy tvorby a více než polovinu vystavených děl představují jeho kresby. U většiny bych nějak nepoznala, že jsou od proslulého impresionisty - jsou až úpravně realistické, našla jsem tam i jednoho rolníka jak ze socialistických 50.let. Zato olejomalby byly krásná klasika, sice bez Slunečnic, ale i tak máte pocit, že listujete encyklopedií výtvarného umění.
Nepřehlédnutelnou, nebo spíš nepřeslechnutelnou součástí byly komentáře návštěvníků (jenom ty v češtině, ostatním jsem, bohužel, nerozuměla, i když sledovat maďarského průvodce, jak svoji kulometnou uherštinu doprovází temperamentním máváním rukama a koulí přitom očima, bylo fascinující) - paní stojí před kresbou s ustříhnutým okrajem - Hele, vono je to ustříhnutý asi... Manžel vedle - No jo, vopravdu... Je to ustřihlý... Kdo to asi ustříh... Mám na jazyku, že si někdo potřeboval sepsat nákup, ale jsem od přírody ostýchavá osoba, tak se radši přesouvám k dalšímu obrazu, kde dcera vysvětluje, patrně mamince, styl malby - To jsou japonské motivy, ty kosatce... A tady ta linka, to nejdřív nakreslil a pak vybarvil, je to jako dětská kresba... Paní pokyvuje, a pak ukáže na vedlejší zátiší zasazené do moderního, jednoduchého rámu bez ozdob a praví hlasitě - To zátiší se mně nelíbí, a nejvíc to zmrvili tim rámem tady... Jiná paní tajně a nervozně fotí obrazy a pak šeptá své kolegyni, že má na všech snímcích tmu, chudák... No, prostě umělecký zážitek se vším všudy.

Zbytek dne probíhal klasicky turisticky - kafíčko a sachr v kavárně, procházka městem (Vídeň má doslova hororovou předvánoční výzdobu) a hledání správných směrů k svatoštěpánskému dómu. Tam jsem se rozloučila s ostatníma, sedla na metro a jela na Erdberg na bus do Prahy, ve kterém jsem okamžitě usnula, protože tolik kultury člověka pěkně utahá.