Zmenšený vesmír

Terry Pratchett má Alzheimerovu chorobu. Tak i Velkou A'Tuin, všechny slony a celou Zeměplochu jednou vcucne černá díra. Achjo.

Podvedená

Včera jsem se, v domnění, že půjde o klidné, pomalé a veskrze nenamáhavé plácání na koberečku, přihlásila na polední kurz powerjógy pod názvem Zdravě před obědem, a dneska jsem se dozvěděla, že nejenže je to pěkná makačka, ale ještě k tomu nemůžete po cvičení hodinu dvě jíst, jinak to nemá žádoucí efekt... Tomu teda řikám marketingovej švindl!

Bazar

Páni, to jsem se vypracovala... Stal se ze mě inzerent ... Nikoliv na seznamce, ale přes kojeneckou výživu.

Sokol

Tak jsem si zas jednou početla v denním tisku a dozvěděla jsem se, že ministr zahraničí Karel Schwarzenberg bojkotuje olympiádu v Číně a kdože vlastně z našich i cizích pohlavárů na tu slávu pojede či nepojede a proč. Když pominu znechucující zbabělost některých domácích politiků vyjádřit svůj názor, pak mě nejvíc pobavila reakce pana Paroubka, který pravil, cituji, že "není moudré vyzývat k bojkotu celé olympiády" a že "je vidět, že pan kníže není sportovec". No, zato při pohledu na Jirku vás hned napadne - Bože, to je atlet...

Pozimní

Ty chlapi...

... a je jedno, v jakém jsou věku. Jedu v autobuse, naproti sedí stařík hodně přes sedmdesát, obložen taškami s papírem. Na zastávce nastupuje paní v jeho věku a hrne se k němu. Pán viditelně nadskočí a než babka stačí něco říct, bodře spustí: "Kde se tu bereš? Tys mě teda nachytala na švestičkách, teda teda tys mě nachytala". Paní cosi hudruje, z další debaty (Co tady děláš, jaktože nejseš doma, jaks říkal, já vyjela dřív) vyplývá, že je to patrně manželka. Dědula má evidentně dlouholetou praxi, volí strategii nepustit choť ke slovu, líčí, co dělal celé dopoledne a jak se shodou celého řetězce náhod dostal až sem, paní chválí, jak je šikovná a rychlík, že to tak pěkně stihla, a končí srdečnou nabídkou "Pojď si sednou ke mně na kolínko!" Celý autobus se baví představou babči sedící na důchodcově kolínku, žel paní odmítá nabízený kloub a jde si sednou jinam, viditelně však už uchlácholena a se složenými zbraněmi. Než na další stanici vystoupí, ptá se manžela, kdyže hodlá přijít domů, ten se dušuje, že večer dorazí a za vystupující volá vesele "Čau, ahojtě!" Když se zavřou dvěře, pohodlně se rozvalí v sedadle, spokojen, jak to s babkou pěkně skoulel... Pomyslela jsem si týý dědku jeden, Xantypu na tebe! Jak vidno, i tady platí, co se v mládí naučíš... A poučení pro čtenáře - cvičení dělá mistra.

Bezmobilně

Včera mi exnul mobil. Věnujme mu tichou vzpomínku, neboť věrně sloužil řadu let a nebýt mého macešského zacházení, vydržel by určitě i další (ten poslední, v pořadí stosedmdesátýdevátý pád ze dvou metrů přímo na displej skutečně nešlo přežít). Nacházím se tedy právě ve stavu bezmobilním a zjišťuji, že to vůbec není k zahození. Člověk si tak nostalgicky připomene, jaké to bylo, když mobily neexistovaly, schůzky se nemohly rušit na poslední chvíli, všude se muselo včas (zas tak sentimentální nejsem), když jdete někam bez ohlášení, je v tom chvilka napětí atd. Příjemná je i určitá neviditelnost - nikdo se vám nemůže dovolat a něco po vás chtít, nikdo neví kde jste, vy nemusíte volat svému pojišťovacímu poradci, byť jste mu to minulý týden slíbili (mám i papírovou vizitku s číslem, ale jako na potvoru je zrovna někdě zašantročená). Pohrávám si s myšlenkou, že odstříhnu internet... I když, jsou to jen takový velkohubý řeči, protože se bojím, že by na mě lidstvo mohlo zapomenout, a taky bych přišla o svůj denní příděl padesáti nových příspěvků z knihovnické konference, hrůza pomyslet...