Rostou II.

Áně rostou zuby! A to dva řezáky nahoře... A když jsme se v poradně chlubili, tak vyšlo najevo, že jsme se opět netrefili do lékařských tabulek, neboť první zuby přece rostou dole... Nemůžu říct, že by má obecná nedůvěra k bílým plášťům byla tímto nějak zásadněji otřesena.

Úklid

Tak nevím, jestli se takový věci stávaj i jiným lidem, ale povedlo se mi vyluxovat slánku :-(

Nepohodlno

Celej dnešní den se ošívám... Nevím, jestli je to počasím (už aby byl podzim, co s letním vedrem a dusnem) nebo včerejším pobytem v podniku Žlutá pumpa (s kamarádkou jsme se neviděly skoro rok, tak jsme to chtěly trochu oslavit a navíc jsme řešily její momentální partnerské problémy a jak známo, debaty o zlotřilých mužích je třeba podpořit adekvátním množstvím alkoholu) nebo nevyspáním (kromě pozdního příchodu domů jsem si zkrátila spánek taky zážitkem s pavoukem - šla jsem se k ránu napít a v předsíni jsem objevila osminohou obludu velikosti tarantule a představa, že by tohle monstrum na mě někdy v budoucnu vypadlo z botníku, mě donutila k následnému odchytu a přenosu potvory mimo byt (trpím panickou hrůzou z pavouků a na druhou stranu nemám srdce je zabít - sebevražedná kombinace) a tahle legrace mi zabrala dobrých pětatřicet minut, neboť pavouk odmítl spolupracovat a zuby nehty se držel okenního parapetu, odkud jsem ho nakonec vystrkala polívkovou lžicí). Eh, jdu se uklidnit do lednice.

Rostou

Krásné, že, všimněte si toho osikáče a kozáků... To jsme si jen tak vyšly na procházku s Ančou a babičkou a tohle bylo v břízkách u cesty... No, v Praze to nebylo...

Nespokojenost ...

...je hnacím motorem lidstva. Anička se ráno tak dlouho rozčilovala, že rodiče ještě spí, až si z toho stoupla.

Tak!

Z Aničky máme naráz skorobatole - najednou se posadila, začala lézt (všude, nejradši do první police knihovny), slabikuje (ráda káže lidem v parku), mávat (pouze vyvoleným - tátovi a kocourovi na kolotoči) a číst denní tisk (pusou), pokouší se postavit (nejlíp to jde v době, kdy má spát), a úplně nejradši vystupuje za jízdy z kočárku (pokud někde uvidíte paní nebo pána, kterak se snaží nacpat dítko zpátky do kočáru, tak to jsme my). Přiznávám, posedla mě mateřská pýcha.

Hledám... plakát.

Tuhle na mě padly sentimentální nálady a jak jsem se tak hrabala ve svých někdejších cestovatelských zážitcích, našla jsem lísteček s odkazem na tenhle obrázek - je to plakát s britskou reklamou na Guinness z roku 1974 a já si ho kdysi vyhlídla v jednom irském obchodě se suvenýry, jenže jsem pořád otálela s koupí, až jsem nakonec ani těch deset euro, co stál, neměla (už jsme tenkrát měli peníze jenom na ten nejlevnější, mimořádně hnusnej toastovej chleba, kterej už nikdy v životě nepozřu!). Tak jsem to prošvihla a teď mě to trochu mrzí, protože v současnosti je přes internet k mání jen v jednom americkém e-shopu a odtud mi ho nechtějí poslat (asi nemůžou najít na mapě, kde je Evropa). Takže kdybyste někdo jel v nejbližší době do Irska, prosím kupte a přivezte mi ho.