Při sněhu a náledí (pokus o veřejný blog)

V životě jsem si veřejně nestěžovala (nepočítám-li e-mail zaslaný do nakladatelství ohledně knihy, ve které počet pravopisných hrubek na první pohled převyšoval počet všech slov), ale jako spravedlivě rozhořčený občan Prahy 10 zvažuju, že půjdu předvést hysterický výstup na její radnici, a to kvůli údržbě cest v parku Grébovka.
Celkem chápu, že se v zimě neudržují chodníky před vinohradskými rezidencemi a ambasádami, jejich obyvatelé nevytahují z baráků paty, nýbrž kola, a tudíž jim chodníků netřeba, ale proč se, sakra, nikdo nestará o chodníky v Grébovce, která spadá pod správu městské části a kam vyráží denně mraky lidí na procházku? Je normální alibismus u každé cesty postavit tabulku, že při sněhu a náledí se cesty neudržují, ale kam jinam než do parku mají chodit nebozí rodiče se svými ratolestmi sužovanými vršovickým ovzduším? I když možná, že se tak radní Prahy 10 rafinovaně starají o fyzickou kondici svých obyvatel, protože když se na podkluzujících podrážkách táhnete s kočárem do kopce, klopýtáte přes sněhové boule a noříte se do louží hloubky Bajkalského jezera, připadáte si pak jak husky tlačící sáně s metrákovým páníčkem a taky u toho spálíte odpovídající množství kalorií.

Zjištění

Rodičovství je energeticky náročná záležitost... Uvědomila jsem si to v okamžiku, kdy si drahý udělal do jednoho hrnku zároveň čaj i kafe a já si namazala obličej gelem na vlasy...

Přípravka mladého čtenáře

Ještě před mateřskou jsem se smála kamarádce, vášnivé čtenářce, že čte výhradně u kojení, neboť jindy nemá čas. No, už i na mě došlo a jen co jsem zachytila první abstinenční příznaky, přidala jsem k telefonování, jedení
a spaní taky čtení. Už jsem takhle při našich kojících půlhodinkách přelouskala Nepila, Coelho, veškerý denní tisk, knihu Naše dítě, sexuální příručku a irský cestopis. Teď s mírným napětím čekám, kdy a jak se na naší Anče ona knižní moudra nasátá s mlékem projeví.

Silvestr

Taťka odešel na Silvestra pracovat a tak jsme s Ančou na poslední den v roce osiřely samy doma (u nás v rodině proběhla určitá výměna - sestra mi nadšeně líčila do telefonu, jak po třech Silvestrech strávených naprosto totožným způsobem letos konečně odjeli i s neteří slavit ke známým). Přelom roku jsme oslavily mateřským mlékem, blinkáním a bujarým tangem u televizního přenosu vystoupení Karla Gotta (neboť i národní umělci na Silvestra holej). Aničce se populární písně zlatého slavíka velmi líbily, pročež mám teď obavy, jestli jsem tak nepoložila základy jejího budoucího hudebního vkusu...

Býval jsem mladistvým intelektuálem

Odložila jsem dítě a vypravila se na sraz se spolužáky z vejšky. Po třech měsících s mozkem nastaveným na levelu plíny-sunar-poradna jsem vyrazila s dychtivým očekáváním intelektuálních rozprav, vzpomínajíc na minulá setkání, kde padala témata jako cyber kultura, americká politika, globalizace, erotický život jedné z našich profesorek a tak podobně. Sraz byl super, po dvou hodinách nepřetržitého žvanění jsem odcházela s pocitem, že bych tak mohla sedět až do rána, jen se nám to trochu promíchalo - probrala se jedna svatba, jeden potomek, jedna blbá šéfka, výměna holčiček a stav středočeských porodnic... Tak mě napadá, jestli s náma netříská počínající střední věk... Pro jistotu si pořídím fotečky do peněženky.

Haute couture

Slavní módní návrháři často tvrdí, že inspiraci hledají na ulici. No, to chápu - taky ráda koukám, co kdo a jak nosí. Tuhle mi v parku padl do oka epesní svetřík v zelenooranžových barvách, naší světlovlasé holčičce by slušel jedna báseň, i ta velikost by sedla... Pak mě napadlo, jestli už mi ta mateřská trochu neleze na mozek... Ten svetr měl na sobě takový malý chlupatý pejsek...

Výchova gentlemanů v Čechách.

Z cestování s kočárkem po Praze mám regulérní tiky. Jsem od přírody osoba ostýchavější, takže pokaždé, mám-li při nástupu do vysokopodlažního dopravního prostředku požádat někoho o pomoc, začne mi neovladatelně cukat levé oční víčko a pravý ústní koutek. Vzhledem k tomu, že naše bydliště je obklíčeno vesměs tramvajovými trasami, žádám poměrně často. Musím však říct, že u pražských mužů se setkávám s milou galantností - většina z nich, vyhlédne-li si je mé škubající oko jako možnou oběť, sama, zřejmě z obavy o mé duševní zdraví, nabídne pomoc ještě dřív než cokoliv řeknu. Nedávno jsem se však za sebe trochu zastyděla - z nedostatku jiných možností oslovila jsem mladého muže, věku pubescentního a vzhledu poněkud tintítkovitého. Mladík se uvolil pomoci mi snést kočár ze schodů, ale při pohledu na jeho zarudlé tváře, mírně nakvašený výraz a pochroumané koleno, do kterého se při zvedání kočárku praštil, mi došlo, že jsem na křehké pubertální tělo i duši navalila příliš velký úkol a tak že to je patrně naposledy, co někomu pomáhá s kočárem... Proto bych chtěla tímto příspěvkem apelovat na Dopravní podnik hl.m. Prahy a.s., aby zavedl pokud možno na všech linkách nízkopodlažní spoje a zamezil tak zničení příštích generací gentlemanů ještě v zárodku.